(Racek, 01.09.2023, uvahy)
Jak lze okomentovat debaty o komunistické minulosti prezidenta Petra Pavla nebo aktuálně diskutované případy kandidáta na ústavního soudce Roberta Fremra či již předsedy Ústavního soudu ČR Josefa Baxy? Či předtím propíranou (ne)spolupráci Andreje Babiše s komunistickou tajnou policií?
Začněme parafrází slavného výroku amerického prezidenta Johna Kennedyho. Tedy neptejme se, co dané kauzy vypovídají o Petru Pavlovi a spol. Ptejme se, co vypovídají o nás.
Věděly marketingové týmy Petra Pavla a Andreje Babiše o zapletení se těchto dvou mužů s komunistickým režimem? Odpověď neznám, ale je dost dobře možné, že poradci prezidenta Pavla i Andreje Babiše vše předem (míněno před vstupem obou jmenovaných do politiky) podrobně znali.
A také je možné, že si političtí marketéři a stratégové spočítali, že spolupráce s komunisty pro současného prezidenta a bývalého premiéra nebude nijakým záporem, ale naopak kladem. Že právě pro tuto svoji zkušenost budou českou veřejností podvědomě (to je důležité slovo) vítáni a nebude pro ně žádnou překážkou.
Jednání prezidenta Pavla a expremiéra Babiše v osmdesátých letech totiž v zásadě odpovídalo chování většinovému. Spolupracovat s nedemokratickým režimem bylo samozřejmé, nebylo posuzováno negativně.
Je otázkou, zda vůbec režim byl obyvatelstvem jako nedemokratický vnímán. Disidentství bylo zcela výjimečným vzorcem chování a významná opozice proti režimu v době normalizace neexistovala. Václava Havla znal před Listopadem 89 málokdo.
Zkusme se vžít do dané doby, atmosféry 80. let, a uvažování Petra Pavla a Andreje Babiše. I my bychom možná do komunistické strany jako mladí bez okolků vstoupili. Nepovažovali bychom to za nemorální, ale naopak za běžnou součást našeho života a našich pracovních povinností v socialistickém podniku. Podobně jako si dnes nasadit roušku, vyvěsit ukrajinskou vlajku nebo koupit elektrické auto. To vše je stejně jako tehdy z pohledu politiky a médií považováno za znak správného, společensky odpovědného a uvědomělého člověka.
Český komunismus je nedílnou součástí naší duše, je zcela svébytným a typicky českým politickým výtvorem téměř nerušeně trvajícím čtyřicet let.
Nedovedeme si představit, že bychom někomu odpustili spolupráci s režimem nacistickým. Vzpomeňme, jak to schytala exministryně spravedlnosti Válková, když prohlásila, že v protektorátě se toho až tak moc nedělo. Ke komunismu jsme však mnohem shovívavější. Jsme ochotni odpustit a říct „odpracoval si to“. Proč, probůh, řešit něco, co bylo před pětatřiceti a více lety?
Není tedy pravdou, že s komunismem jsme se nevyrovnali, jak často planě žehrají intelektuálové. S komunismem jsme se vyrovnali. Uzavřeli jsme s ním „historický kompromis“. Tedy netrestat a více méně zapomenout. Zde leží důvod, proč prezidentu Pavlovi fandí i jinak zarytí antikomunisté.
Je výmluvné, že prezident Pavel bezelstně říká, že rok 1968 pochopil skrze film „Pelíšky“. I tento snímek totiž vidí komunismus očima šestnáctiletého kluka, tedy s velkou dávkou naivity. Pojímá jej jako naše mládí, jakousi žoviální dobu, kdy si obyčejní lidé pomáhali a drželi při sobě.
Proč tedy někomu vytýkat podíl na něčem, co většina pomáhala budovat, resp. minimálně proti tomu budování nijak neprotestovala. A co se nyní více méně plíživě navrací, aniž by nám to jakkoliv vadilo. Třicet let svobody jsme si odpracovali. Nyní se tedy vraťme zpět ke klidu a řádu, jak bylo uvedeno v ústředním sloganu Petra Pavla, který používal v prezidentské volbě.