(Manková, 29.12.2023, uvahy)
Našeptáváš mi slova, co sám jsi nestihnul napsat, ale já nemám stejné pero, kterým jsi své myšlenky, pokládal na papír.
Už si jen vítr, co kolem mé hlavy šumí a snaží se o dokončení, svého psaní. Nejsem Ty, co uměl oživit příběh, který oči pohladí a duši, veselost dává.
Jsem žena a ty jiné, smýšlení mají, než muži, co svět vidí jinak. Ač tvá duše, jemná byla, tak možná proto, mě oslovila. Byl jsi květ s jemnýma rukama, jen se ti nedostalo to, po čem si toužil.
Jen proto, že mužem tě na svět matka povinula, aby jsi stromy, kácel a pero ti zlomila. Ale ne tvou touhu po psaní a literatuře, kterou jsi celý život, tolik miloval.
Na rozkaz, jsi přestal psát, ale duše stále v písmech byla, které dokáží do dnes, mnoho lidí rozesmát. Pro Oldřicha Peterku. R.I.P.