(Katherin, 05.04.2007, uvahy)
Jak mám zareagovat? Pověz, prosím... Soužím se. Srdce chce milovat, opět poznat už dávno zapomenuté. Mozek však protestuje, nechce znovu prožít to, co bylo kdysi. Nedivím se, tehdy to bolelo. Ale i nyní to bolí, a to jsme v začátcích. Stále hledám, snad onoho pověstného rytíře na bílém koni, ale nemohu nalézt. A bojím se, že teď jsem našla. Našla svého zachránce i ochránce, svého Prince. Jenže Tys, můj Princi, vázán již jinde. Ano, i já, ale...
Je to složité, že? I když natolik známé klišé. Zadaní lidé se sejdou, navzájem se do sebe zblázní. Jen chemie, jen jejich těla dokáží vyjádřit, co cítí. Cítíš to samé, co já? Pochybuji, ona slečna má Tvé srdce, které já nikdy nezískám. Otázkou je, zdali bych ho opravdu chtěla získat i za cenu ztráty svého nynějšího přítele. Chtěl bys Ty mě i za ztrátu té Tvé? Bohužel nechtěl... Oba pro sebe znamenáme zakázané ovoce, novou neznámou touhu, chtíč... Ale co poté, až touha odpluje a vše nám zevšední?
Odejdeš, vím to. Už nyní se na to připravuji a tento čin bolí. Snažím se těšit z každé chvíle ve Tvém náručí. Leč kazí mi ji vidina tak nemilého konce. Vím, že vše nekončí krásně... proč já se jen musím trápit? Chci se zamilovat a chci milovat Tebe, ale nejde to.
Promiň mi, můj Princi, toužím po tom, co není možné. Nemůžeš mi dát víc než polibky, žhavé doteky a dlouhá milování zahalená v roušce tmy a utajení. Přeci jen, děkuji Ti. Za to, žes vkročil do mého života, rozdmýchal ve mně oheň, jenž uhasínal, a mé srdce snad opět otevřel lásce.