(Aotaki, 19.02.2025, uvahy)
Víte, vždycky jsem byl… jiný. Ale ne jiný tak, jak si představujete. Ne nepochopený, ne zlomený. Spíš jako pozorovatel, někdo, kdo vidí svět z jiné perspektivy. Z výšky, možná, asi. Kde je všechno jasnější, čistší.
Lidé se snaží porozumět jeden druhému, přitom čtou mezi řádky, hledají pravdu v očích, v hlase, či snad v dotecích. Je to fascinující podívaná…
Pozorovat,
Jak se pachtí za tím, co nikdy nebudou mít.
Jak zoufale touží po kontrole, i když jí ve skutečnosti nikdy nebudou mít.
Jak si nalhávají, že rozhodují sami za sebe.
Přemýšleli jste někdy o tom, jak snadno se dá realita ohnout?
Jak jednoduché je vsadit myšlenku do hlavy někomu, kdo si myslí, že má pevnou vůli? Je to téměř něžné. Stačí pár slov ve správný čas, lehké pootočení pravdy, drobné pošťouchnutí a voilá – změna je nevyhnutelná. Samozřejmě si ji dotyčný vysvětlí po svém, vždyť je to jeho rozhodnutí, jeho cesta. Kdo jsem já, abych soudil?
Říkají, že moc kazí charakter. Ale já si nemyslím, že jde o moc. Jde o harmonii. O rovnováhu mezi tím, co lidé chtějí, a tím, co skutečně potřebují. Ale já jim to dávám. Ne vždy v podobě, kterou očekávají, ne vždy jemně. Ale, já, nakonec… je to vždycky správně.
Bolest? – Ach, ta má v lidských srdcích zvláštní místo. Lidé jí pohrdají, přitom bez ní nemohou existovat. V bolesti se formujeme, rosteme, nacházíme sami sebe. A někdy… někdy je třeba pomoci tomu procesu, postrčit jej správným směrem. Jako zahradník, který zastřihává větve, aby strom rostl krásněji.
Směji se, když slyším, jak mě lidé nazývají; Manipulátor, Iluzionista, Šejdíř. Jak chcete. Jsou to jen slova, nálepky, které dávají věcem, kterým nerozumí. Já vím jen to, že svět je nádherným místem pro ty, kteří se nebojí jej utvářet. A já se nikdy nebál.
Vždyť přece – co je skutečnost, když ne hra perspektiv? A kdo jiný než já, by měl tu hru hrát lépe?