(Megs, 28.04.2007, uvahy)
Má vozík, jaká asi bude? Chytrá? Hloupá? Nebude lepší se k ní moc nepřibližovat? Co když má nějakou nakažlivou nemoc? Co když je útočivá? A co takhle jí ještě trochu znepříjemnit její už tak dost zpropadený život? Chudinka ubohá! Nejspíš ze života absolutně nic nemá… nechodí do normální školy, protože na to jednoduše nemá, patrně zapadla do nějaké ,, zvlášky“ , kam patří ona i všichni jí podobní… Určitě neví, o co go a nemá žádný přehled! A všechny tyto nedostatky, které zajisté má zkouší zamaskovat moderním oblečením, které má na sobě navlečené a v obličeji se snaží tvářit neutrálně, přirozeně, prostě normálně. Takže, jak to s ní asi doopravdy je?
Tento úvod, který vám zajisté prozradil podstatu tohoto článku, charakterizuje myšlenkové pochody člověka, který se setká se člověkem na vozíku. Docela živě si dovedu představit, jak mu tyhle otázky šrotují v mozku, zatímco si mě nedůvěřivě měří skrze prsty. Toť ta odvrácená strana tohoto zkaženého světa plného nedůvěřivých lidí. Ovšem existuje i strana druhá, jako ve všem. Na ní stojí zástup lidí, kterým je naprosto volné, jestli za oblečením maskuju nějaké myšlenkové nedostatky, nebo ne. Poněvadž oni vědí, že tomu tak není. Oni ví, jaká je pravda. Ví, že moderní oblečení nosím proto, že prostě nechci vyčuhovat z davu, nechci na sebe navléct křiklavé oblečení, jež by na mě ještě více upozorňovalo a zdůrazňovalo můj handicap. Takže raději splynu v davu spolu s dalšími mladými lidmi a jestli si mě někdo všimne i přesto, to už nezávisí na mně. A jak je to s mým vzděláním? Nezapadla jsem do zvláštní školy ani žádného jiného ústavu, protože to nebylo potřeba. Samozřejmě, že kdybych věděla, že na normální vzdělání nemám, podvolila bych a šla bych i tam, ale když už mi nebylo naděleno zdraví, byla jsem obdarována aspoň inteligencí, jež mi dovolila studovat na normální základní škole a nyní i na střední, kam chodím už druhým rokem.
Ale na začátku to byly boje, prosadit, že jsem úplně normální a že na normální školu mám předpoklady. Obzvláště na ZŠ jsem se mírně zapotila, než jsem to všem dokázala. Nakonec se mi to podařilo bravurně: nepropadala jsem, byla jsem oblíbená, pilná žákyně s výbornými výsledky, která se angažovala i v pár olympiádách a soutěžích. Většina spolužáků si myslela, že mám tak dobré známky proto, že mě učení baví, nebo že jsem šprt. Učení mě zas tak moc nebaví, ale vzdělávám se ( zcela dobrovolně) proto, abych jednou provždy smazala domněnku, že co vozíčkář, to hlupák. Vždyť i my jsme lidi, stejně jako vy! Jeden zásadní rozdíl ale mezi námi je! Vozík? Ne! Něco jiného… my myslíme hodně dopředu, musíme mít život mnohem víc promyšlenější, nemůžeme si dovolit nechat něco na poslední chvíli. Vše prožíváme mnohem intenzivněji, pořád přemýšlíme, jsme o něco více vyspělejší.
Útočivá nejsem, pokud mě k tomu někdo nedonutí. A když už zaútočím, pouze slovně. Nerada se ale hádám, takže ani tohle mi moc nejde. Přehled celkem mám, a že bych nevěděla o co go? Myslím, že od každého trochu vím. Mám totiž vymezen spíš užší okruh, o který se zajímám do hloubky. Když mě něco baví a opravdu chci něčeho dosáhnout, jdu za tím a nenechám se zviklat.
Nejsem taky chudinka ubohá bez kamarádů! Ráda se bavím, a to jde s kamarády úplně nejlíp. Není jich sice žádná obrovská grupa, ale raději budu mít kolem sebe jen pár lidí, kteří mě nezradí, než abych kolem sebe měla obrovský kruh ,, kamarádů“ , z nichž by mě každý druhý pomluvil, sotva bych zašla za roh.
Takže na závěr otázka: Jsem opravdu tak moc jiná jen kvůli tomu, že místo sex appealu mám vozík? To přece není podstatné, ne? Důležité je, jaká jsem ne na povrchu, ale uvnitř. Vy, kteří jste nad tím až doposud takto nepřemýšleli, zamyslete se nad tím, v tom je totiž pravda….