JIM VÁNOČKA

Neodvratně se blíží vánoce a s nimi spjaté vánočky, které v mém životě sehrály mimořádnou roli. V naději, že by to mohlo někoho i dalšího zajímat, pokusím se to popsat.

Ještě jako začínají školák, pod stromečkem jsem našel mimořádný dárek v podobě útlé knížečky s nadpisem Jim Vánočka. Humorné pojednání o pasácích dobytka, tedy o kovbojích, tehdy velmi oblíbené četbě. I tuto knihu četli především moji vrstevníci a tak, nevím proč a jak, podle názvu jsem dostal i stejnojmennou přezdívku, která mi u mnohých vydržela až do dneška.

Skutečná vánočka se objevila i několikrát v mé životě. Prvně, když ještě před válkou, kdy se i domácí buchty, především vánočky, pekly i u pekařů. Každá označená jménem majitele. Náš pekař byl Žid a tak také u něho pekla především celá židovská obec. Jednou se ale stalo, že naše, také německé jméno, kdosi při odběru popletl a místo naší chudičké vánočky, dokonce bez rozinek, vydal nám kyprou všemi dobrotami naplněnou vánočku podobného jména, na což jsme přišli až v okamžiku, kdy už jsme vánočku částečně nakrájeli. Samozřejmě, že zmýlená zámožná rodina naši vánočku už při odběru odmítla, takže tenkrát naše, jedna z nejchudších rodin ve městě, měla výjimečně vánočky dvě. To bylo radosti!

Samozřejmě, že tato přezdívka nejvíce byla využívaná v mém skautském životě, kdy jsem roce 1947, ještě ne osmnáctiletý, vedl tábor 145. oddílu Praha–Strašnice, v místě dnes již zatopeném, u obce Živohošt. A tak se stalo, že při shromáždění důstojníků na nádvoří kasáren Jana Roháče z Dubé, mne nadporučíka, jediného nestraníka, velmi familiérně oslovil vojín, kudrnatý blonďák, bývalý rádce mého oddílu, Vilda Aulický: „Čau Jime!“ Což vzbudilo nebývalý zájem ostatních důstojníků a hned jsem měl co vysvětlovat soudruhům z kontrašpionáže.

S Jimem Vánočkou jsem měl problém i s menšími dětmi, které si nezapama-tovaly vánočku a tak zcela vážně mne oslovovali Jime bábovko, což bylo také sympatické.

Avšak největší hody jsem zažil v hluboce rozvinutém socializmu, kdy vánočky pečené podle jednotné normy po celé tehdejší republice, byly nejen chutné, ale snad i bez „éček“ trvanlivé, že když se pekly už někdy v říjnu, nebalené a jako trvanlivostí „prošlé“se prodávaly, stále jedlé, až někdy koncem ledna. A právě to byla doba mých žní, kdy tyto, z původní ceny Kč 8,- byly zlevňovány na polovic, jsem skupoval a jedl a jedl.

Jenže nastal rok, kdy tak nějak se zlevnění oddalovalo a já téměř denně chodil do známé samoobsluhy pro zlevněné vánočky zbytečně. Tenkrát jsem uspěl až nějak koncem února. Ta prodavačka mne už z dálky vítala s potutelným pohledem a nakonec mi řekla: „Tady vám pan vedoucí nechal dvě (rozlámané) vánočky. Jsou zadarmo, ale už sem nechoďte!“ Byly poslední nejlevnější a nejchutnější vánočky socialistické éry, kdy krátce nato přišla sametová revoluce a vánočky se už hned tak nepřevyráběly a proto nebylo co zlevňovat.

Ještě dodám, co se v té době vyprávělo,jako událost ve Varnsdorfu. Někdo si tam koupil vánočku a ke svému zděšení, našel v ní zapečeného švába. Celou záležitost předal k řešení MěNV. Přivolaný obviněný pekař se choval zcela bezstarostně. Údajného švába vydloubl z těsta a vložil do úst. Jen malou chvíli sousto přežvykoval a vzápětí s úsměvem vše spolkl s prohlá-šením. „Jak jsem předpokládal, byla to rozinka!“