Jak vypadá Bůh?

Nedávno jsem na jednom výletě do přírody diskutovala s kamarádkou na téma víra, církev, náboženství, filosofie, názory. Kamarádka se mě na konci hovoru zeptala, jak si představuju Boha. Když se mě člověk zeptá, jestli jsem věřící, říkám většinou ne. Nejde o zapírání nebo něco podobného. Na stručnou jednoduchou otázku mi přijde trochu hloupé sáhodlouze vysvětlovat, že věřím v cosi, nevím, jestli je to Bůh, ale každopádně nechodím do kostela, protože nesouhlasím s církví (ve většině případů).
Začala jsem přemýšlet o vizuální stránce onoho něčeho, v co věřím. Ne, není to starý zarostlý děda někde na obláčku. Říká se, že Boha má člověk v srdci. U toho mě nemůže nenapadnout představa docela malého červeného až téměř hnědého orgánu, díky kterému žiju. Ne, tam asi nebude Bůh.
Abych pravdu řekla, myslím, že Bůh pro mé cítění je neviditelná, ne, spíše průhledná hmota, kterou vidíte třeba u táboráku nad ohněm. Sedíte s přáteli poslední večer tábora a vzpomínáte, co vše jste s nimi za ten týden (nebo jinou dobu) zažili. Uvědomujete si, že zítra ráno se sbalíte a jedete domů a dost možná většinu těchto lidí, se kterými jste si tu tak rozuměli, už v životě neuvidíte.
Ale ted není zítra, vy sedíte u ohně s romantickou až trochu melancholickou náladou, někdy je vám i do pláče a snažíte si vrýt navždy do srdce, tedy spíše do své paměti vůni místa, zdánlivě nedůležité detaily v okolí, jednoduše atmosféru celého tábora. Díváte se do plamínků ohně a vidíte ono průhledné cosi.
Další příklad Boha? Prosím. Jedete autem na dovolenou s přáteli, nebo třeba jen s rodinou na chalupu. Díváte se na silnici. Slunce paří, vy se těšíte, co všechno zažijete (při cestě domů vzpomínáte, co všechno jste zažili). Cesta není žádná rovinka, to jen místy. Takže každou chvíli jedete z kopečka nebo do kopečka a sem tam vidíte, jak se pruhy silnice lesknou a vypadají jako tekoucí voda. Díky Slunci. Není to ale snad také ono tajemné cosi?
Nebo když jedete z výletu do přírody, vystoupíte z autobusu, který jede dál, smutně se za ním díváte a v horku se kvůli jeho výparům zvlní vzduch. Není to snad Bůh? Který vám připomíná, že si máte naposledy zavzpomínat nad prožitým dobrodružstvím?
Na chvilku bych se vrátila k teorii, že není Bůh průhledný, ale neviditelný. Když sedím u stolu a něco si moc přeju nedívám se k nebi (z pokoje panelového bytu se těžko kouká k nebi), ale na poličku nad stolem, kde jakoby automaticky počítám s tím, že tam sedí, poslouchá mě a přemýšlí, jestli si splnění přání zasloužím. Někdy se baví mými rozpaky, někdy se mnou soucitně pláče.
Myslím, že každý člověk je ve své podstatě věřící. Je jedno, jestli věříte v růžového panáčka, co tancuje na nebi, neviditelné/průhledné cosi jako já, v sebe (i můj případ, nemůsíte věřit jen jedné "věci"), splnění přání, nebo třeba jen to, že zítra opět vyjde slunce a přijde nový den. Někdy se zamyslete nad tím, jak vypadá právě ten váš Bůh.