Víra...

Když sem si vybírala téma na tuto práci, nevěděla jsem ze začátku čeho se mám chytnout. Mluvit o něčem zajímavém, originálním, neznámém, nebo si prostě vybrat něco s čím se setkáváme každý den. Nakonec jsem zvolila prostřední cestu. Nebudu psát o jednom tématu. Propojím jich několik dohromady.
Víra, to je něco co člověka popohání dopředu. Pomáhá proklestit si cestu přes překážky. Víra je něco, co se nemůžeme naučit. Musí nám to být dáno. Je úplně jedno v co člověk věří. Může to být Bůh, osud, nebo nějaký horoskop. Když si člověk myslí, že má něco v budoucnu jisté a jde za tím, většinou se to splní. Člověk většinu svého života ovlivní svým přístupem k věci. Pokud se budu tvářit, že se mi to určitě nepovede, jakou mám vůbec šanci na úspěch? Uvnitř si zařídím nápis: to nezvládnu ;a je jasné že se tak stane. Pro člověka je někdy těžké zůstat při víře když se mu něco nepodaří. Ve středověku lidé neměli nic. Jídlo, peníze, oblečení. Měli jedinou věc. Svého Boha o kterého se museli dělit se všemi kolem. Kdyby lidé v té době byli stejní jak my a s každým neúspěchem by se své víry zřekly, neměli by se o co opřít. Nic by jim nedávalo sílu jít dál. Znovu se postavit přicházejícím útrapám. Co je na nás jiného než na nich? Dnes se každému zdá, že všechno zvládne sám. Boha vlastně na nic nepotřebuje. Vystačí si bez něho. Přikázání a věci co by měli dodržovat se jim zdají zastaralé a neužitečné. Neuvědomují si že všechny hříchy co udělají, nezaznamenává nikdo jiný než oni sami. Věcmi co jsme neměli dělat se užírá naše svědomí. Církev přece nechce lidem omezovat život, ale usnadnit jim cestu do nebes. Nemyslím si že bychom za každý náš hřích sestupovali o něco níž, já si spíš myslím, že naše chyby nás užírají ve vnitř a to je ten konečný soud co nás jednou čeká. Ne že my si vyslechneme rozsudek, my se odsoudíme sami. Stejně jako toto tak i další věci v církvi sou založeny jen na psychice. Například Svatá zpověď. Dříve, ještě než lidé měli kněze ale měli Boha, potřebovali snad k vyznání svých hříchu nějakou osobu? Ne. A najednou je tu pravidlo, že bez kněze to nejde. Ale proč? Když člověk nahlas vyzná všechny své hříchy, uvědomí si je a začne jich litovat. Když je nahlas neřekne, zatlačí je do pozadí svého mozku už si nepřipouští, že se někdy něco podobného stalo. Nebyla by snad zpověď toho člověka pravá, kdyby místo faráře ve zpovědnici seděl normální člověk? My bychom to nepoznali, ale ten pocit čistoty po zpovědi bychom měli pořád, i když by nebyl s knězem.
Jedno z přikázání desatera je nezesmilníš. To zahrnuje i lidmi tak opovrhované pravidlo sex až po svatbě. Je to asi věc o které se skoro nejčastěji diskutuje. Člověk by si měl najít jeden protějšek a s tím zůstat až do smrti. V současné době se to zdá staromódní. Málokdo si vezme svého prvního sexuálního partnera. Toto pravidlo je napsané v bibli. Já v něm vidím ale i praktické využití. Někdy dávno, například ve středověku, neexistoval žádný druh antikoncepce. Pokud by dívka měla poměr před svatbou bylo by možné že by otěhotněla. Co by si sama v té době počala s malým dítětem ? Byla by všemi zavrhnuta a nikdo by ji nevzal zpět. Jak už jsem říkala že přikázání ulehčují život. Myslím že v tomto taky. Pro lidi dřív by to bylo velmi nebezpečné. V současnosti už existuje mnoho prostředků jak zabránit oplodnění, tak už se tento problém neřeší. Ale i přesto se občas stane, že je dívka už velmi zamlada, těhotná. Církev umělé přerušení těhotenství zakazuje. Co je ale lepší? Aby dítě vyrůstalo v rodině kde si ho nepřáli? Toto rozhodnutí je těžké. Každý má svoji pravdu a tu bude obhajovat. Není ale škoda, když mnoho žen dlouho čeká na těhotenství se dítěte zbavit a sebrat mu šanci na život? Jak člověk pozná co je pro něj lepší ? Podle křesťanů má už zárodek duši. Hned jak vznikne nastěhuje se do něj duše. Tím pádem je každý potrat vraždou. Má člověk vůbec právo někoho zabít? Je snad v jeho rukou taková moc, že může rozhodovat nad osudy druhých? Má odpověď je ne. Člověk není všemohoucí, nemůže si dělat co chce. Nemůže jen tak někoho beztrestně zabít. S tím se váže i sebevražda. Můžeme si vzít život ? Máme k tomu vůbec povolení? Můžeme o sobě rozhodnout sami, když jsme se nenarodili svojí zásluhou? Za svůj počátek neneseme zodpovědnost, můžeme ji nést za svůj konec? Podle mě by si člověk neměl vzít život. Vím že se mi to teď říká jednoduše. Chápu že některé problémy jsou moc velké na to, aby je člověk unesl. Neodsuzuji tyto lidi ale asi bych mezi ně nemohla patřit. I když můžu vědět co bude za pár dní, týdnů, let ? Třeba se na mě katastrofy pohrnou a já situaci nezvládnu, ale asi je zbytečné o tom uvažovat teď. A co eutanazie? Počítá se k sebevraždě? Církev ji zase neuznává. Je ale správné aby se člověk trápil, když ví že ho čeká jen konec? Máme ale vůbec právo utéct před překážkami co máme v cestě ? Co když máme určitou cestu kterou v životě máme projít. Usnadňovat si ji by bylo neférové. A co dál? Je spravedlivé aby se do nebe dostal člověk který si vytrpěl celou svojí cestu životem a i ten který si ho svoji pomocí zkrátil? A je na světě vůbec něco spravedlivé? Posuzovat to z mého pohledu nejde. Nebudu nikdy dostatečně objektivní. To se dozvíme až na konci, jak všechno dopadne.
Všechny názory co jsem napsala, byly myšleny v tento okamžik. Třeba je změním, třeba taky ne. Jak já můžu vědět co bude za hodinu, den, týden, rok. Nevím vůbec nic a sem za to ráda. Žít život s poznáním konce na začátku by nedávalo smysl. Stejně jako sledovat detektivku u které víte kdo je vrahem.