Strážný anděl

Jen lehounce se dotknou pírka, jen lehounce. Co to bylo? Pouhý klam. Pouhé zdání, co prolétlo mi kolem hlavy. Tichý šepot. Či zas klam? Sám sebe se ptám. Někdo mi snad radí? Ale ano, stále, bez ustání, slyším, jednou vedle mě, za mnou, přede mnou,“ pozor člověče, pozor dej, copak nevidíš?“ Ne, nevidím, neslyším, to ubohý klam, to hloupá iluze mi šálí smysly. Cožpak možno slyšet, cítit, když nikde nikdo, když nikde nic?
Ne, já již blouzním, já již spím, obalamutit chce mě stín, zlý stín si se mnou krutě hraje, ach, snad já i cítím tu moc nečistou, co vlévá se mi do srdce. Kde to jsem? Proč jsem zde? A kde je ten, co mě vždy chrání? Bez ustání, bez hádání? Odešel, nechal mě napospas? Ale kdež, …to jen lidé opouštějí, to jen lidé se už nevracejí. Stín je zdání klamné, to jen samota a zármutek tížily mou duši, to jen chvilka osamění, nic víc… Snad jen do svítání.
Lehounký závan, tichounký hlas, již slyším ho zas! Copak jsem blázen? Snad jen sním, och, v tom případě, Pane Kriste, ať už bdím! Jdi, jdi pryč, ty zloduchu proradná, kliď se ode mě! Co jsi zač... a co ode mě chceš? Proč jsi přišel, proč jsi zde? Ticho bylo znenadání, avšak toto jest pouhé zdání. Rozhlížím se kolem sebe, ale ano, stále, bez ustání, slyším - jednou vedle mě, za mnou, přede mnou, „pozor člověče.“ Ano! To je ten, jenž Hledaným se nazývá, to je ten, co neviditelným bývá. Jen lehounce se dotknou pírka, jen lehounce. Tichý šepot. Ach, já blázním! Či to sen? Ne…
To Hledaný se Skutečností nazývá.