Boží smilování

Boží smilování
Tajemný večer, tichá noc a já cítím tu moc, tu touhu vzdálenou a přec tak blízkou, tu touhu, jenž zastírá mi mysl a zatemňuje rozum. Vzlétnout jen a už se nevrátit, vzlétnout jen a zapomenout. Zkáza těla a choroba mysli postihly mě. Zevnitř mě ničí a mučí mě zvenčí, pomalu, pomalinku, bolestivá smrt ke mně kráčí - a já padám zdrcen v beznadějném pláči.
Cožpak jsem tak krutý, tak zlý…? Taková bestie, co nezaslouží božího smilování, taková zrůda, co musí cítit…? Ne, necítit…
Marnost nad marností se nade mnou vznáší jako stín, halí mě do svého bezedného světa neproniknutelnosti. Slyším, jak naděje a útěcha klepou na brány krutosti. Avšak k čemu to platné, když okované dveře jsou slité se zdí? K čemu to, když brána se neotevře, brána nepropustí?
Já volám o pomoc, boží milost, volám o pomoc nebeské bratry, já volám…
Avšak odpověď? Ticho ji značí. Ticho, přeblahý klid, ta strast proradná, krásný to mír, však mě do zad dýku bodá. Já ticho nechci, já chci život, já chci být! Já nechci snít, chci žít!
Můj život mě ničí! Život…? Nádherné slovo,není- liž pravda? Z mých úst kape jako kyselina, vypaluje mi díru do srdce a v duši zanechává hluboký žal. Mé přežívání je odraz, co zračí se na hladině jezera. Ach, jezero, jak krásné, jak tajemné, luna v něm září, můj obličej se v něm zračí…
A kolem mého krku cizí ruce…
Ach, přece, přece jen jsem vyslyšen, přece jen přišlo boží smilování.