Odkládání sebe - peklo nebo nebe?

Můj Pane, jsem zahlcena všemi těmi světskými starostmi. Už se nezlobím, ale nechci se sebou nechat mávat. Nedaří se mi to, je to frustrující. Říkáš: "nikdy jsem nepohrdal světskými věcmi", "nechtěl jsem trpět, ale musel jsem, pokud jsem chtěl uhájit pravdu". Jak je dnešní církev jiná, vzdálená tvým ideálům. Jak jiná jsem já, říkám ti Bratře, i když je to ode mne opovážlivé. Jen na svou obhajobu musím říct: "Jsi můj bratr, nikdo mi nerozumí a nechápe mě víc než ty. Vidíš dál, za naše hříchy a jejich původce.". Je to dojemné, mladý cikán přinesl růži Panně Marii a pak se ji poklonil. Co ti přináším já? Svou bolest, povrchnost a starosti. Ach Bože, jak jsem slepá přes svůj trám v oku. Jsem zvyklá brát, on dávat! Měla bych se rozdat do poslední kapky své krve, ne pro utrpení, ale pro lásku a pravdu. Jsem utopena v hříchu a lži, jsem nesamostatná. Můj bratře, jak jsme každý jiný: Ty světlo, já temnota. Vrátit se tak do tvého klína, najít tě znovu... Odkládám svůj plášť = sebe, ať světlo může zářit.