Petrov

Vítr je dnes večer příjemně teplý. Vyhřátá kamenná dlažba vypadala lákavě, nemohla jsem si nesednout. Z kostela se ozývá slabý hlas kázání. Mše je v plném proudu. Za chvíli dojde k největšímu zázraku na světě a všichni ti, kteří budou jeho svědky, přijmou Tělo Kristovo. (Není to kanibalismus?)
Nejraději bych tam byla s nimi, už po milionté bych se dívala, jak kněz zdvihá bílou hostii a pokorně bych se před ní sklonila. Až se z kostela vyhrnou všichni ti, kteří budou mít tváře naplněné štěstím a poznáním, jenž jsem zakusila snad stokrát, ale nyní mu nebudu rozumět, cynicky a ironicky se vzdálím, i když bych si zoufale přála prožívat to, co oni.
Najdu si místo, kde nebudu muset uznávat svou chybu a lítostivě klopit přelíčené oči. Hlas kázání splyne s hlášením z vlakového nádraží a já se opět chytím do té staré známé pasti. A budu si připadat svobodná. Myslím si, že se budeš smát, až poznáš mé pojetí svobody. Myslím, že si budu připadat poníženě, až pochopím, že jsem se Ti opět snažila namluvit, že mi nemusíš říkat, co mám dělat. Ale myslím, že další sklenka vína mi poskytne sebevědomí. Alespoň dokud se nedostanu na dno láhve.
Ochladilo se.