Myšlenky exkřesťana 2.

První kroky mimo sbor

Odešel jsem tedy z charismatického sboru, kde jsem strávil 5 let života.
Jako křesťan jsem byl vnímavý a zkoumal jsem, co jsem slyšel a pozoroval. Většinou ale tak, že jsem poznatek přijal, a životem prověřil. Proto mi nedělalo problém se rychle orientovat a poznatky zařadit. Horší to bylo, jak je prosadit, protože přece jen moje zkušenosti nebyly běžné a navíc chráněné moji introvertní povahou. Poslední důvod, jak jsem psal, byla ta stádovitost členů, která byla v důsledku ve sporu s mým cítěním. Poté, co se sbor institucionalizoval definicemi a rozvojem služeb a tedy služebníků, jsem byl v podstatě už v opozici. A náboj divokosti a experimentálního objevování, který je vlastní každému malému sboru, se začal touto cestou vytrácet, což bylo i ve sporu s levicovými idejemi, které jsem studoval.
Můj odchod byl vstupem do neprobádané oblasti, kde bez zkušeností jsem se musel vypořádat s tím, jak život mimo sbor funguje.
Zajímavé bylo najednou i téma hříchu. Vezměme si ono podobenství, kdy z žádného pramene nevyvěrá sladká i hořká voda zároveň. Nebo ono pověstné Ježíšovo prohlášení, že čistému člověku je vše čisté. Zjistil jsem, že s hříchem je to tak, že když jsem se přestal obviňovat z toho, že jsem provedl něco, co jsem neměl, necítil jsem rázem ani žádné provinění. Neboli mě - křesťana nesvazoval hřích samotný (jinak řečeno: potřeba svatosti) ale strach ze hříchu. Rozhodnutí byla tedy motivována paradoxně strachem. A s dostatečně intenzivním pocitem odpuštění se kontrast tohoto paradoxu smývá. Tudíž člověk nemá potřebu hřích zkoumat, když si může naordinovat pokání. Nicméně opakující se hřích (hříšné chování) zavede do koloběhu: hřích a odpuštění, v tomto kontextu: pocitu strachu z hříchu přebíjeného pocitem odpuštění. To je něco jako princip cukru a biče, který si ale každý křesťan může předepisovat, jak se mu zlíbí. Je to smutné, ale rozdíl mezi hříšností a svatostí církev jako celek stále po tolika staletích neumí jednoznačně a srozumitelně vysvětlit. A s taktikou těžkých postihů za to, co označí za hříšné, nezbývá moc naděje, že by to vysvětlit dokázala. (Tomuto chování se říká kauzální víra: svatý život předchází požehnání, hříšný život prokletí předchází hříšný život.)

Další myšlenky, které se mi honily hlavou, byly o tom, jestli mi stále náleží záchrana (spása), když mi bylo vysvětlováno, že mimo církev není záchrany? Jestli bylo Jidášovi opravdu odpuštěno, nebo byl zatracen? Jestli podobenství o těch, které Ježíš vybere mimo pořadník, protože se znají ke křesťanům, se může vztáhnout i na mě? Ale na to jsem opravdu odpovědět neuměl. Ono, vůbec pak člověk hledá způsoby jak na takové paradoxy, které křesťan uvnitř církve nevnímá, ale mimo církev se stanou vtíravě aktuální, nemyslet.
A jedním z nich byla láska k dívce. Téma hříchu samo sebou poznamenalo i můj první pohlavní styk, ale naštěstí příroda umí své procesy uvést do chodu, aniž by jim člověk musel před tím porozumět, natož pak pochopit. Sex, společné prožitky s někým, koho mám rád, společenství v nějaké sociální skupině, to vše umí dostatečně dobře dát zapomenout na to, co bylo. Dokonce pro symbol té lásky se člověk může motivovat k výkonům, které za jiných okolností postrádají smysl, jako třeba zachraňovat hroutící se vysokoškolské studium a dopřávat úplně poslední pokus na zkoušku alespoň jednou za semestr. Bylo to pro mě něco nového v porovnání s životem ve sboru.

Moje romance s dívkou pak nakonec skončila. Samozřejmě ne ze dne na den, byla to fáze, kdy umírající vztah ještě ze setrvačnosti pár měsíců žije. Ale v tu dobu jsem se zase častěji vracel ke zkušenostem z křesťanského života. Jednou jsem se v té bezradné situaci prosil Boha, aby mě zachránil, aby mě z toho, jak jsem žil, vysvobodil. Krátce na to jsem se musel ze společného bytu vystěhovat, 3 dny na to jsem oslavil své 25 narozeniny v novém bytě s nově nabytou svobodou. A další dárek byl i to, že jsem byl vyhozen z domu, takže jsem se už ani neměl, kam vrátit. Diplomová práce na krku a navíc jsem neměl ani dost peněz na nájem.

Po tom rozchodu nastalo tedy další období v mém životě, hodně podobné tomu jako při odchodu ze sboru. Zase jsem byl sám a v té samotě se zase vracely i dávno nezodpovězené otázky. Taky se objevovala i nová témata, proč ani láska k ženě nestačí ke šťastnému prožití života. Ve vlnách depresí a šílenství, kdy se mi největší opěrné body v životě zhroutily jak domeček z karet na jednu hromadu, jsem zažil něco nového, co jsem i tehdy ve sboru několikrát zažil, ale nyní to bylo vše mimo ní. Když jsem dosáhl svého psychického dna, pak už byla jen cesta vzhůru (cesta trvala necelé dva roky), ale díky tomu se mi rozvinul širší pohled na svět, naučil jsem se, že nic na světě než já mi nepomůže ke štěstí nebo naplnění života, a též jsem si splnil všechny své noční můry – už mi nezbylo, čeho se bát.
Co tedy ze mě zbylo? Asi už někdo jiný, i když stále stejný. Odrazem ode dna a objevováním schopností svého těla jsem získal tvořivost, vnímání, toleranci, trpělivost – vše, co jsem před tím neměl. Navíc jsem začal chápat, proč jsem odešel ze sboru, že to byla obrovská zkušenost, kdy Bůh byl a je skryt opravdu ve všech věcech, nejen v těch, které jsou v zorném poli křesťana. Experimenty pokračovaly, ale bez autority - jen na základě vnímání, tak, jak Robert Bly píše o tom stavu: býti vyučován duchy z povětří. Chápu, že to je nešťastná formulace, zvláště pokud má někdo křesťanské smýšlení hluboko zaryté pod kůži a duchy povětří nerozumí nic víc, než jen démony. Takového čtenáře prosím, ať si uvědomí, s kým se Ježíš učil boží pokoře na svém 40 denním kurzu v poušti. Byl to samozřejmě ďábel, který sobě vlastním způsobem Ježíšovi pomáhal rozhodnout se a je zvláštní, proč Bůh neposlal „své“ učitele, nebo že by ďábel byl v určitých měřítkách taky božím nástrojem?
Takže to je můj příběh. V současné době nejsem členem žádného křesťanského sboru nebo jiné náboženské společnosti a v dohledné době jím být ani nehodlám. Každý nechť má své vyznání – protože je to jeho/její nejdůležitější cesta v životě.
Nyní se pokusím shrnout, co vede člověka do církve a proč by měl z církve odejít. Díky tak dlouhém úvodu snad čtenáři pochopí, z jakého kontextu vycházím, a čím budou mé názory ovlivněny. Na druhou stranu jsem to prožil a nemám důvod fabulovat, protože to jsou moje osobní zkušenosti.