Mystická úvaha

No,trochu se o to zajímám.Ale jak jsem řekl-není špatné se o toto zajímat,pokud to není jen intelektuální zájem,ale vychází to také z nitra,nebo ze srdce,což je skoro totéž.Každý nějak začínal a časem hodně postojů změníš,ale to je normální..Taky nejsem ona ale "on":-) A klidně mi tykej i když jsem o nějaký pátek starší,já si na konvence nepotrpím.

10.10.2011 13:20:00 | Weylin

Také s tím vaším komentářem možná souvisí tohle:
Dosáhl takového míru v duši, že ho spontánně vyzařoval, a dokonce jím naplňoval všechna místa, kde se nalézal. Chodili se na něj dívat lidé z mnoha míst a ti, kteří byli dostatečně citliví, se ihned napojovali na silné vibrace klidu, které vysílal. Jednou za ním přišel také jeden zámožný věřící, arogantní člověk. Vešel do místnosti a sedl si naproti rozvážnému jogínovi. Bylo úplné ticho. Když se nic nedělo, promluvil muž zlostně:
"Nepřišel jsem, abych odešel s prázdnou."
Pak se otočil k jogínovu pomocníkovi:
"Ať mi vnukne nějakou myšlenku!"
Pomocník odpověděl:
"Pokud ti nevnuká myšlenku ono výmluvné a objevné ticho, nepomohou ti žádná slova."

Myšlení a slova jsou nezbytná, ale také nedostačující. Zabírají prostor v našem životě, ale nic víc. Za slovy a myšlenkami – až tam vzniká mlčenlivé objevné poznání, které je svou povahou nesdělitelné a nepodřizuje se žádným myšlenkám ani koncepcím.
***
Ramiro Calle: Himalájské příběhy

10.10.2011 02:04:00 | Mapaf

A také ti největší léčitelé neléčili sami ale z Boží vůle... zkrátka: buď vůle tvá :)

10.10.2011 01:31:00 | Mapaf

Já jsem to ale neopsal. Nejdříve jsem dostal do hlavy určitý minimální základ který mi potvrdil mé prvotní myšlenky. Díky tomuto základu jsem se naučil pracovat s těmi definicemi, pak jsem zase přemýšlel, něco vymyslel a zas si to potvrdil nějakým textem a tak to šlo pořád dokola. Že na duchovní tématiku příliš mnoho konstatuji? To je zajímavá připomínka, možná je to i pravda, určitě by mi neškodilo více pokory, jenže já když něco takového píšu nikdy to nemyslím úplně definitivně a dogmaticky i když se to tak možná může zdát, možná také díky mému nadšení, že jsem všechny ty souvislosti našel s malou pomocí sám. Ovšem té pokory není nikdy dost :)
Jestli mám nějaké osobní zkušenosti s tímto, jste odhadla celkem dobře, ano opravdu je nemám a mohl bych si najít asi tisíce rádoby důvodů, proč tomu tak je, ale nemám zapotřebí se z něčeho vymlouvat že :) To s tím radši začnu něco dělat. Vy se o toto téma zajímáte? :)

10.10.2011 01:29:00 | Mapaf

No,není špatné že tě toto zajímá,ale je jasné že jsi to většinou odněkud opsal-to ale zas tak nevadí. Měl by jsi ale míň tvrdit že věci jsou tak nebo tak.Nemáš zkušenost,ale v tvém věku je to celkem normální.Člověk kterého opravdu zajímá duchovno,se víc ptá než konstatuje a prohlašuje.Sebereflexe a určitá skromnost je možná nejdůležitější..Skromnost-která ale není hraná nebo umělá,je vlastně ubírání ega. I ti největší velikáni ducha nevědeli všechno a taky to občas říkali..

07.10.2011 10:44:00 | Weylin

Cesta bez ega není cestou racionality, to totiž dost potlačuje i samotný rozum nebo spíše překonává nebo neřeší viz zenbudhismus. Kdo nemá ego nemá s ničím problém, žádný strach proto mu to nebezpečí které píšeš nehrozí (ovšem v opravdovém stavu bez ega se i jogín či mystik nachází jen v krátkých chvílích života po většinu času je pak jeho ego spíše minimální). Když má někdo schyzofrenii a podobně pochází to spíše z potlačování ega a na to následné reakce ega, které tu stále je. Cesta rozpouštění ega je cesta k prostému bytí a každý jogín ví, že je možné ji dokončit víceméně až po smrti. Ona i ta láska pochází ve skutečnosti od ega, když už ego vůbec neprožíváte, neprožíváte ani lásku a pocit štěstí/blaženosti. Říká se, že ego se láskou rozpouští ale ono jde spíše o to, že ego se láskou stává snadněji rozpustitelné, láska nám přináší štěstí a pomáhá zabránit negativním projevům ega. Cílem jogínské a mystiké cesty je tedy život bez ega, zážitek bytí bez osobního prožitku, jenže k čemu to nakonec? To už je lepší si ponechat to lehké a šťastné láskyplné ego? Ve svém egoickém stavu nejsme schopni se plně ztotožnit s tím, že nic není důležité a nedůležité či správné a špatné a vše je jedno. Je i jedno, zda budeme žít egem nebo bez něj, nic není lepší než to ostatní ovšem v láskyplném egoicky lehkém stavu jsme šťastní a v prostém bezegoickém se také netrápíme protože nic neprožíváme v tom egoickém okořeněném touhou se pak dokonce i trápíme kvůli svým touhám...

06.10.2011 21:42:00 | Mapaf

Chytrá úvaha. Stav lásky je zde výborně popsán. Trochu ty city rozvedu (doufám) do širšího kontextu.

Ono uvolnit city je nějaké téma, které ženy z nějakého důvodu pořád omílají a pokud s tím problémy mají, tak o tom mluví víc a víc (koneckonců tak i muži). Žel není to dáno u jedince rozvinutím právě emociálního myšlení (tj. rozhodování se na základě dojmu z emoce)? V tomto světle popisuješ jednu z cest…
Například rozpuštění ega symbolizuje i sám Ježíš - tím, že odpovídá 100% svatosti - neboli je oddělen od svého stínu, kterým je Satan - ale za cenu, že člověk obětuje své tělo (s city, instinkty apod.). To je cesta vědomí - racionality a i víry.
Nebo třeba rozpuštění ega pomocí symbolické smrti, nebo rovnou přiblížením se reálné smrti. Pokud nepočítám intoxikaci třeba meskalinem, tak to jsou nejrychlejší postupy k vtyčenému cíli.

Nicméně rozpuštění ega je docela obtížná věc, která může končit schizofrenií (nebo nějakou lehčí diagnózou). Přece jen já-ego slouží jako ochrana před útoky z nevědomí/instinktů, kterými jsou třeba opakované noční můry, invaze afektů, falešné dojmy ze situací apod. To je třeba i důvod, proč se lidé nechtějí ega vzdát a na tak dlouhou cestu, jakou popisuješ, nemají dostatek vůle.

Co myslíš?

05.10.2011 17:05:00 | dead-head