O hříchu

Teologové se ani neshodnou na tom co hřích vlastně je. Svatý Tomáš Akvinský říká, že hřích je vše co schází k dokonalosti našeho jednání, myšlení, prožívání. Na to může následovat snadná kritika – jestliže byl člověk stvořen jako velmi dobrý, musí nutně být schopen konat dobro. Může však člověk konat a myslet dokonale? Vždyť dokonalý je jen Bůh. A stvořil Bůh člověka jen k tomu aby hřešil? Tu méně jindy více, ale vždy?

Jiní teologové říkají že si duchovní život můžeme představit jako cestu k Bohu. Hřích je potom vše, co nás z této cesty odvádí. Zde však kritika není o mnoho složitější. K čemu je dobrá svátost smíření? Je to jen nástroj, jak se opět vrátit na cestu, kterou nám někdo předplánoval? Kde je pak lidská svoboda, prostor na jeho individualitu? A křest není nic víc než nasazení na začátek cesty? Touto teorii bychom degradovali svátosti na roveň nástrojů, které může člověk méně či více efektivně využívat.

Nejzajímavější model přináší kardinál Špidlík. Ten si všímá toho, že život je neustálím dialogem s milujícím Bohem. Hřích pak není urážkou Boha (jako kdyby se urážel) jak udávají staré katechismy, ale překážka v rozhovoru a vztahu s ním, která je na naší straně. Je to podobné, jako když si s někým povídáme, ale máme zacpané uši. On nás slyší, ale mi nejsme schopni porozumět jeho odpovědím. Právě hřích se tak stává překážkou k tomu, abychom byli schopni Boha, milovat, poznávat a naslouchat mu. S tímto pohledem také musíme vnímat morálku pana kardinála, která skutky hodnotí podle míry přerušení těchto komunikačních kanálů. A věřme nebo ne je to jediný známí model, který může uspokojivě obsáhnout učení církve o hříchu.

Co tedy je dědičný hřích? Je to něco co nám brání v hovoru s Pánem. Křtem pak je tato překážka odstraněna a mi můžeme vejít do Božího chrámu a skutečně v plnosti vidět Pána.