Vánoční tajemství kříže

Tak Vánoce už jsou skoro za námi. Otázkou zůstává, co si z nich odnášíme? Vánoční shon? Pídění se po dárcích? Počítání dárků, abychom věděli, kdo nám co dal a za kolik? Sentimentální pocity, které jsme prožili pod vzrostlým stromkem? A víc nic?
Zase jsme se křečovitě usmívali? Předstírali jsme, že je všechno v nejlepším pořádku? Ale přitom cítíme, že není. Víme, že něco chybí. Co je to?
Přiznám se, že mám docela strach. Strach o lidi, o to, co se s námi stalo. Dříve lidé prožívali Vánoce a vůbec všechny svátky jako úžasnou věc, smáli se, milovali se, měli se rádi. Byli spolu – rodina. Muž, žena a děti. Pod vánočním stromkem tři, čtyři dárky. Ale jaké dárky! Věci, které ti lidé dávali od srdce. S nejčistšími úmysly, s radostí, s tím, aby skutečně potěšili druhého. A když na dárky nebyly peníze? Zpěv, smích, radostné vyprávění, to jim stačilo. A co my? Předvánoční shon nás mění ve zrůdy, které neznají bratra. Dělám v Tescu, tak to znám, ne? Na Štědrý večer přišel bratr a s mým otcem se pohádali! Pak jsme si dali večeři. Modlil jsem se u ní. Mí rodiče jsou nevěřící, ale v takové chvíli ani oni nemohli necítit sílu Vánoc. Sílu toho, že se narodil Spasitel. Dokonce na konci řekli amen. Pak jsme si rozdali dárky. Styděl jsem se, když jsem viděl ty haldy. Kdyby to bylo na mě, tak bych šel ven a dal bych každému chudákovi, kterého bych potkal, některý z těch dárků. Nepotřebuji je. Nikdo z nás je nepotřebuje. Dárky nejsou důležité! Po večeři se rodiče dívali na televizi. Já jsem šel ke své přítelkyni. Prošli jsme se venku, popovídali jsme si hezky s jejím dědou i s babičkou. Oč jiné byly tyto Vánoce! Místo hluku televize, která lidi jen a jen odděluje, jsme seděli okolo stolu, bavili jsme se. Probírali jsme důležité věci, žádné okolní žvásty, které postrádají smysl.
Ať jste nebo nejste věřící, celé Vánoce mají jeden jediný smysl. Aby se lidé měli rádi. Aby se milovali. Ale jde to, když celý rok mají ve svém srdci samý humus? Asi jen ztěžka! Ale vždyť přece všichni toužíme po lásce. Chceme ji. Vyžadujeme ji od ostatních. Partnerka po partnerovi vyžaduje:“řekni mi to.“
Co? Přece ta dvě kouzelná slova, která mohou změnit celý svět. „Miluji tě.“ Ta úžasná síla obsažená ve dvou slovech, ta moc, která může změnit všechno. Dvě slova, která sbližují nejen lidi, ale celé národy. Je možné věřit, že to vše je jen náhoda? Že ta dvě slova jsou stvořená přírodou? Nějakým vývojem? Je možné věřit, že naše srdce a city jsou zrozeny jen tak? Že je to příroda? Kdyby to byla příroda, pak by v nás ponechala jen to nejdůležitější pro naše přežití. Ale my toho v sobě máme daleko více! City, které k sobě chováme, nepocházejí z přírody. Ani vzájemná láska. A co teprve jednotlivé části těla? Zamysleli jsme se nad tím vůbec někdy? Že vlasy, ochlupení, barva očí, že to všechno tu není z žádného jiného důvodu, než proto, abychom byli krásní? Tohle nestvořila příroda! Proč má každý člověk jinou barvu očí? Proč má jiný druh vlasů? Protože to tak někdo chtěl. Chtěl, abychom se milovali, abychom se odlišovali, aby život byl úžasným dobrodružstvím! A co my na to? Potácíme se ve špíně, nechápeme život, nadáváme na něj! Vánoce nám nic neříkají.
Zkusme připustit, že to vše není náhoda. Vždyť stačí, aby zmizel jeden jediný atom, který není viditelný lidským okem, a celý vesmír se rozpadne. To je také náhoda? Promiňte, ale těch náhod je nějak mnoha. Jsme všichni náhoda? A jestliže ano, pak nejsme nic jiného než loutky zmítané osudy, který si s námi mává, jak chce. To se nám líbí? To hodláme připustit? My, takzvané svobodné bytosti? Zkusme nad tím uvažovat a připustit, že tady něco musí být. Že je tady něco, co stvořilo samotný život. Život, to je umělecké dílo. Jak vzniká umělecké dílo? Tak, že ho někdo stvoří. Když umělec tvoří umělecké dílo, dělá to proto, aby vyjádřil své pocity. V každém opravdovém uměleckém díle je také ukryta krása. Život nemůže vzniknout sám o sobě. Život může vzniknout jen ze života. My jsme živí. To znamená, že jsme mohli vzniknout jedině ze života. Jak krásný je asi umělec, který stvořil tento svět? Jak je asi dokonalý a plný radosti a moci a síly! Vždyť když se rozhlédneme, vidíme jen samou nádheru. Ódu na radost a štěstí! Umělec, který stvořil tento svět a nás samotné, nás bezmezně miluje. Vždyť nám dal přírodu, abychom se z ní radovali. Nadělil nám city, abychom všechno vnímali. Sluch, zrak, čich, dal nám všechno. A věnoval nám srdce, ze kterého pochází láska. Srdce, abychom ho milovali a abychom se milovali navzájem.
Představme si divadelní hru. Největším šéfem je v ní režisér. Podle jeho taktovky pak hrají jednotliví herci. Pokud je režisér opravdovým umělcem, pak hra je nádherná a nese poselství dobra, pravdy a lásky. Jestliže herci spolupracují s režisérem, vzniká obdivuhodné a krásné dílo. A když se herci ještě vžijí do svých rolí, pak je to opravdový skvost. Ale co kdyby někteří nechtěli spolupracovat? Co kdyby si některý zašel na pivo, jiný by šel raději domů? Pak by hra byla naprosto otřesná! Tak je to i s naším životem. Režisérem je Stvořitel a ten nás vyzývá: „Milujte bližního svého jako sami sebe. Nebuďte zlí. Nepodvádějte. Nekraďte. Nepomlouvejte.“ Pokud spolupracujeme a toto děláme, pak je svět a naše okolí nádherným místem, kde prožíváme úžasné chvíle. Ale jestliže s Režisérem nespolupracujeme? Tak vzniká zlo. Vzniká v našem srdci. Odtud přicházejí všechny pomluvy a nenávist.
Jak se to váže vlastně k Vánocům? O Vánocích nám tento Stvořitel seslal svého Syna, aby nám ukázal, co máme dělat. Tento Syn se jmenuje Ježíš. Byl to člověk jako my, ale zároveň také Boží Syn. Ukázal nám, co máme dělat. Pomáhat jeden druhému, milovat se a pokud to bude nutné, tak za svého bratra či sestru vydat i vlastní život. My jsme ho ukřižovali, ale on vstal z mrtvých, aby dokázal, že smrt nad ním nemá žádnou moc. Tento Ježíš chce o Vánocích vstoupit do našich srdcí. A pak už nemusí být Vánoce sentimentální sračkou, která nás děsí a odpuzuje. Vánoce se mohou stát úžasným okamžikem, kdy se všichni máme rádi a kdy rozdělujeme to nejcennější: lásku.
A jestliže jsi ve Stvořitele, v Boha, stejně neuvěřil? Pak zbývá jen jediný. Aspoň se snaž všechny milovat. Neboť v kom přebývá láska, v tom přebývá i Bůh.