Kruh se uzavřel

Až když za mnou zapadla vrata kostela po 3. skrutíniích, uvědomila jsem si, že probíhá postní doba, období příprav na slavnost znovuzrození naděje, která již brzy vyvrcholí mým křtem.
  Měla jsem spoustu běhání s organizováním skrutínií; věčně jsem nevěděla kam s čím, koho jak zaúkolovat, koho kam posadit, na koho čekat atd. Navíc jsem špatně došlápla a chvíli mě bolela noha.
   První přišel kmotr. Proč jsem si jako křestní patronku vybrala sv. Emu? Vnímám její životní příběh jako symboliku pro svůj křest. Zavraždili jí děti a zemřel i manžel, ona se však znovu nevdala (přestože byla v době ovdovění stále mladá a krásná) a zbytek života strávila na modlitbách a péčí o potřebné. Jedna část jejího života skončila, aby se mohla rozvinout nová. A tak je to i se mnou. Kruh se uzavřel.
   Vedle usměvavé tváře kmotra brzy přibyla i ta kmotřina. Vidět tyto dva obličeje pohromadě je pro mě neskutečným požehnáním. Jsou úžasně symbiotickou bytostí, vnímám je od samého počátku jako jeden celek, proto mě nikdy ani nenapadlo nějak si mezi nimi vybírat. A oni souhlasili, že mě na mé cestě víry budou provázet oba. Chvála Tobě, Kriste. Kruh se uzavřel.
Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli do kostela přijde i můj nevěřící přítel. Protože jsem nechtěla zbytečně čekat, napsala jsem mu SMSku. Odpověď přišla obratem a byla velmi prostá: Ano. Jedno z nejkrásnějších ano, jaké mi dosud dal. Jistě ani sám nevěděl, co všechno je v tom slově obsaženo. Zničehonic mě zaplavila ohromná radost. Cítila jsem, že v okamžiku, kdy se posadí do první lavice po bok mých kmotrů, kteří jsou pro mě ztělesněním ideálních rodičů, bude vše zase dokonalé, zas bude všechno v pořádku. Přišel a posadil se do první lavice. Kruh se uzavřel.