Pavel z Tarsu

Apoštol Pavel mne provází celým mým životem. To jak důležitým mužem pro křesťany byl, jsem se dozvídala už jako malé dítě. Kdy se každý rok začátkem léta rozezněly v širokém okolí zvony při slavnostních bohoslužbách na počest apoštolů Petra a Pavla. Nikdy to nebyl den jako každý jiný a definitivně vystupoval ze zástupu všech svátků. Pro mě osobně to byl ten největší svátek po Velikonocích a Vánocích. Stoly v každém domě se prohýbaly pod množstvím pokrmů přichystaných pro pocestné, přátele a kohokoliv kdo přišel. Často jsme cestou přibrali k naší skupince lidi, o nichž jsme věděli, že nemají co jíst. Pak jsme společně usedli u svátečního stolu. Jídlo a pití a přítomnost všech kolem, hovořících o bohoslužbě o víře a o životě. Slavil se život dvou výjimečných mužů, kteří se zasloužili neuvěřitelným způsobem o rozšíření křesťanství. Slavil se smíchem a radostí, přátelstvím a pohostinstvím a dlouhými bohoslužbami, na kterých nechyběl žádný věřící, který mohl přijít do jednoho z kostelů. Nedokážu říci, proč mi více utkvěl v paměti apoštol Pavel, i když svátek sám o sobě nese jméno Petra.
Saul se narodil v židovské diaspoře, někdy na počátku našeho letopočtu. Jak uvádí kniha skutků: „Já jsem Žid a narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, ale vychováván jsem byl zde v Jeruzalémě. V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců …“ (Sk 22,3) Saul se vyučil také řemeslu a to tkaní stanů, tím se živil i během svých cest jako apoštol. Pavel je jeho římské jméno a toto jméno používal i ve svých listech, hovořil řecky a aramejsky. Pavel se stal zarputilým pronásledovatelem odpadlých Židů. Často slýchávám názor, že právě pro takovouto horlivost náboženských fanatiků se někdo vyhýbá církvi. Mnohdy lidé raději věří v něco, ale snad ze strachu neumí vyslovit v co. Osobně bych pro Pavla nepoužívala termín náboženský fanatik. Ano mnoho křesťanů zemřelo v době kdy tak zarputile bránil svou víru v Boha jakožto žid, ale byl vychováván v Zákonu a právě ten i bránil. Víra se po celá tisíciletí nese ve znamení krve ať už je to polyteismus nebo monoteismus. Myslím si, že židovství mnohé životy spasilo, ba co víc učilo mnoho lidí žít ve shodě a pokoře. Dávalo nadějí a šanci a nesnižovalo lidskou bytost. Právě v době kdy bylo židovství jediné monoteistické náboženství, jehož lid prošel tolika útrapami, se objevil muž, o němž mnozí říkaly, že je to Mesiáš. Existovala-li šance, že bude židovství zahubeno, muselo se bránit. Nedivím se proto, že Pavel bránil svou víru. Při přípravě této práce jsem přečetla několik knížek, jednou z nejvýraznějších poznámek v mém sešitu byla citace z knihy Wolfganga Trillinga: „Pavel není žádný distancovaný člověk a teolog, který by to, co ho vzrušuje a co musí říci, vyjadřoval tak, že by odvažoval, odměřoval a piloval svá slova. Je to vášnivý člověk a teolog, který se tomu, čím se zabývá, věnuje naplno, nechává se tím přímo unést a má sklon k bezbřehosti jak ve vztahu k dobrému, tak ve vztahu k zlému, jak v překypující lásce tak planoucím hněvu.“ (Trilling 1994: 29) Takového to Pavla známe z listů a knihy skutků, muže vášnivého a oddaného, milujícího a nenávidícího. Byl to především muž, obyčejný člověk. Jehož si zvolil Bůh pro své plány. Jakožto člověk měl právo být hříšný a chybující, tak jako jsme my všichni. Bůh nás nevodí za ruku a neříká, nesmíš to a tohle. Ve své nekonečné dobrotě nám nabízí šanci a dává nám možnost volby. Dává nám zaslechnout svůj hlas ale je na nás jak si jej vyložíme. Pavel konal s pocitem, že činí dobro a chrání svou víru. Pronásledoval křesťany především mimo Jeruzalém. Od velekněze si vyžádal listy pro synagogy v Damašku, aby i tam mohl hledat křesťany. „Saul nepřestával vyhrožovat učedníkům Páně a chtěl je vyhladit. Šel proto k veleknězi a vyžádal si od něho doporučující listy pro synagogy v Damašku, aby tam mohl vyhledat muže i ženy, kteří se hlásí k tomu směru, přivést je v poutech do Jeruzaléma.“ (Sk9,1-2) I zde je patrná vytrvalost tohoto muže. Ostatně Pavel se sám později zmiňuje o své horlivosti v listu Galaťanům: „Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců.“ (Ga 1, 13-14). Na cestě do Damašku se však stalo cosi, co Pavlovi obrátilo život vzhůru nohama. Na cestě zazářilo světlo a promluvil Ten, jehož Pavel pronásledoval. „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ Saul řekl: „Kdo jsi, Pane?“ On odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň a jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat.“ (Sk9, 4-6) Zde započíná cesta velkého apoštola. Muže, který bude po celý následující život bránit křesťanství a zaslouží se o jeho rozšíření mimo židovský svět. Tato část je v literatuře trefně označovaná jako bod zlomu. V knize skutků je třikrát, pokaždé s mírnými obměnami popsaná událost na cestě do Damašku vždy je zde upozornění na světlo z nebe a hlas z nebe. V listu Galaťanům Pavel sám hovoří o události před Damaškem takto: „Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjevit mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům.“ Nemyslím si, že by Pavel kdy zapomněl na to, co udělal křesťanům, to je jeho minulost kterou si s sebou ponese na vždy, avšak přesto se Pán rozhodl mu dát další šanci, vyvolil si jej, aby nesl ono evangelium mezi národy. Podle knihy skutku tedy nastalo světlo a ozval se hlas. Světlo, které Pán seslal Pavlovi, aby jej s sebou přinesl všem národům, to světlo, jež prozářilo tmu a díky němuž si i my můžeme říkat křesťané. Světlo, jež ostatně smíme mít ve svých srdcích a duších, které nám skrze Ježíše skýtá nadějí v každodenním životě. A Pavel uvěřil a byl oslepen, po cestě do Damašku jej museli vést muži, jež jej doprovázeli a stali se svědky onoho setkání. „Saul po tři dny nic neviděl a nejedl ani nepil.“ (Sk 9,9) Ježíš si zvolil Saula, jako nástroj šíření křesťanství, dal mu prozřít a pochopit ale toto pochopení v ničem neskýtalo smytí hříchu. Tři dny byl o samotě a oslepen zbaven jednoho z nejdůležitějších smyslů, který máme, byl zranitelný a nejedl a nepil a byl tedy sláb. Čas trávil modlením o samotě. Když tu Ježíš posílá učedníka Ananiáše aby mu vrátil zrak, jak to viděl Saul ve svém vidění. Ježíš Ananiíšovi říká: „Ukáži mu, co všechno musí podstoupit pro mé jméno“ (Sk 9,16) a tak ač zdráhaje se jde Ananiáš k Saulovi a skrze něj Ježíš zbaví Saula jeho nevidomosti. Saul se nechá pokřtít a síla se mu vrátí s pokrmem, který přijme. Tak počne kázat v Damašku, za nedlouho jej čeká nesmírně složitá cesta a tak se naplní slova Ježíšova. Přes všechny útrapy, bolest, ponižování Pavel bude kázat, vždy bude odhodlaně bránit Ježíše Krista.
A tak vždy, když se někdo odkáže na jednoduchou myšlenku Pavla fanatika, mohu říci, že to nebyl obyčejný a jednoduchý muž. Nelze proto jednoduše soudit. Pavel je mi skutečně blízký pro svou lidskost, živelnost a touhu. Díky které je křesťanství živé až do dnešních dob. Věřit něčemu a nevědět čemu nás neochrání, před zlem. Je pro nás těžké, ve světě kde je tolik názorů obhájit jen jeden. Není možné žít ve světě bez víry a naděje.