dopis psaný příteli...

Dopis psaný Příteli.

Jak člověk začne opravdově žít... To se jednoho rána vzbudíte a řeknete si : "Ještě že jsi, Příteli!"

Noc skončila a nastal den. Prozářený láskou. Oči už nejsou zaslepeny ospalky. Procitly a prozřely do nového dne. A co se to stalo se srdcem? Kdosi se tam nastěhoval. On tam byl již vlastně dávno, to jen ta slupička byla jaksi tvrdší a nechtěla povolit. Pro samý zvyk, asi. Tak tedy, ještě jednou: vítej, Příteli!
Nehněvej se, prosím. To pro ten spěch, nezastavení, nepostradatelnost. Promiň, promiň zase už na
Tebe vše chrlím. Ale nediv se, Příteli. Jsem rád, že Ti mohu stisknout ruku a také konečně pocítit Tvé náručí. Teplé a pevné zároveň. S Tebou to bude asi pěkná jízda! Konec zahálkám! Sotva jsem se probudil a už na mne: "Koukej, podívej se ven! To vše je má práce! To vše jsem stvořil pro tebe. Vše, čeho je ti třeba k životu!"
Jak to, že jsem to dřív neviděl?
"Nedíval ses srdcem, milý brachu!
Odhrň ty těžké záclony a rozhlédni se kolem sebe. Nic víc od tebe nežádám. Otevři okno a hezky z hluboka se nadechni... Tak. Vidíš, ani to nebolelo, viď? Čeho ses tak bál? Toho neznáma? Mě snad? Proč? Vždyť každý přeci ví, že já jsem láska. Copak tys doposud o tomto citu nic nevěděl? Jak je to jen možné? Skoro každá píseň o mně zpívá."
Víš, Příteli, mou duši cosi tížilo.
Stále jsem klesal ke dnu. Zpočátku jsem se snažil bojovat. Sám. Ten boj byl ale marný. Jen jsem se nořil. Hlouběji a hlouběji. Záchranný kruh pohltila noc. Dovolil jsem jí přerůst mou touhu po životě. A život? Co se stalo s ním? Já ani nevěděl, že nežiji... že vlastně jen přežívám. Mimo prostor. Čas. Osamocen. Bez lidí. Sám a sám. Nedokázal jsem se zcela nikomu otevřít. To pro strach, Příteli, který se ve mně zabydlel. O odpuštění jsem také nic nevěděl. Já byl přeci tak čistý, bezúhonný. Poctivě jsem pracoval. To oni byli těmi hříšnými, kteří ubližují. Jen se co nejvíce zavalit prací, abych nemusel přemýšlet nad svým životem. Nad sebou samým . Žít smutně a nevidět to.
Když dítěti vezmeš hračku, začne plakat. Hned se pozná, že není cosi v pořádku. Ale co s dospělým člověkem, který své pravé city dokáže skrýt? A je tak silný! Nic ho jen tak nezaskočí, neudolá. Nic! Nikdo!
Jak naivní. Člověk ubližuje jedině sám sobě, i když jeho zloba míří na druhé. Většinou na ty poslední. Nejvěrnější, kteří ho skutečně milují. A on pro svou zaslepenost nevidí, necítí. Přitom si myslí, že je tím nejcitlivějším a nejvnímavějším. Své okolí nechápe. Nepřijímá. Až jej přestane vnímat úplně.
Tenkrát jsem si namlouval, že nikoho k životu nepotřebuji. Jen se směj, Příteli. Máš na to svaté právo. Stále jsem si opakoval dokola jedno a totéž: Vystačím si sám! Ostatní jen ubližují! Parazitují na citech druhých! Mých! Co na tom, že kolem plyne život, nenaplněný čas? Ať si jej naplní ti druzí! Ti, co mají vůli po životě! Mě se to netýká! Já si hezky v teploučku budu hýčkat svou bolístku. Jděte si se svými radami někam! Já se o vás taky nestarám. Mám svůj svět a s tím si vystačím. Co mi je do druhých? Ať se každý stará sám o sebe!
Stalo se, že odešel i ten poslední z nejvěrnějších... Myslel to se mnou vždycky dobře. Jenomže já měl svou představu, svou pravdu; o sobě samém, o svém životě. Mohl jsem se na něho obrátit, když byly slabší chvilky, a přeci jen se ve mně cosi ozývalo. Volalo to a křičelo! Ani pořádně jsem nevěděl, odkud vlastně ten hlas vychází. Jenomže už ani ten poslední človíček vedle mě nezůstal, aby mi poradil, co s tím.
A ten hlas stále křičel.
Dával o sobě vědět. Obvzlášť večer; když bylo největší ticho. Jak já nenáviděl ticho! Pokřikovalo na mě věci, které jsem nechtěl poslouchat! A neposlouchal. Dal jsem si nějakou tu sklenku a zase bylo dobře. Na chvíli. Zapomenout! Vznášet se tam, kde mohu být sám. Co nejdál. Hlavně pryč od toho hlasu! Jenomže on byl mazaný; když nekřičel, tak zase našeptával.
Říkal jsem si: Příteli, kde stále bere tu energii? Divil jsem se mu. Že to nevzdá? Nu, jen se směj, směj se, Příteli.
Život na půl plynu, taky není marný. Nikdo od tebe nic nechce. Dá se lehce ukrýt, zmizet.Únik před zodpovědností. Dospělost odložena na neurčito!
Příteli, toho času, co proteklo kolem mne. Tenkrát jsem měl pocit, že se vleče. A on zatím pádil, bez naplnění. Přivíráš oči a shovívavě se usmíváš. Ten tvůj úsměv je tak hřejivý, Příteli.Jako bych jej dávno odněkud znal...
Tehdy jsem ani netušil, že po něčem prahnu, že mi někdo chybí. Byl jsem zahleděn do své samoty. Nenáviděl jsem ji, ale nedokázal jsem to vyslovit nahlas. Žil jsem ve lži. Ve strachu. Před pravdou o sobě samém. Žil jsem vůbec ten čas? Nebyl to příběh někoho jiného?
Dnes už vím, že to byl příběh můj vlastní. Za toto poznání děkuji Tobě, Příteli; otevřel jsi mi srdce. Bloudil jsem nekonečným bludištěm. Nemohl jsem nalézt cestu ven. Vzpomínáš, Příteli? Vím, byl jsi tam se mnou. Dnes už to vím! Byl jsi se mnou vždycky. Nikdy jsem nezůstal doopravdy sám. To jsem si jen nalhával. Má sobeckost k tomu ochotně přikyvovala.
A pak přišel ten den, kterým se vše mělo změnit. Byl jsem malý, bezmocný, na konci se silami. Zbylo jich pár. Jenom tak na vyplakání se. A tak jsem se vyplakal tomu hlasu uvnitř. Nic neříkal, jen tiše naslouchal. Tu noc jsme oba dlouze mlčeli... V tom tichu jsem poprvé pocítil Tvé náručí. Náručí Přítele, který mě nikdy neopustil a dnes vím, že ani neopustí. Tenkrát jsem pochopil, že jsi mě nikdy nepřestal milovat. Odpusť mi, Příteli, tys mě miloval; a já ti působil stále jen bolest. Vím, že Ti nebudu moci nikdy splatit Tvou lásku ani důvěru, kterou jsi ve mě nepřestával vkládat. Navždy zůstanu Tvým dlužníkem. Děkuji Ti, Příteli, za příběh mého života. Nedovol mi nikdy zapomenout na tu chvíli, kdy jsem poprvé pocítil, že bez Tebe by byl můj život marný. Dovol mi jít za Tebou, Příteli. Naslouchat Tvému hlasu.Vše se mnou zamýšlíš v dobrém. Chtěl bych Ti zůstat nablízku a naslouchat příběhu, který máš pro mne ještě uchystán. Nerozlučný Příteli.
Až potkám osamělého člověka, budu mu o Tobě vyprávět. Dáme mu společně pocítit, že člověk není nikdy sám... Příteli!