O hledání Boha, kapitola II.

II. Kapitola
Rozlišení dobra a zla

Nechci se věnovat hlubokým filozofickým a teologickým úvahám. Jednak si myslím, že na to nemám potřebné vzdělání, a jednak to ani není zapotřebí. Od toho jsou zde filozofové, badatelé, teologové a jiní mistři ve svých oborech. Hluboké bádání by zabředlo do složitých otázek, jejichž rozsah je tak široký, že zodpovězení není v silách jediného člověka.

Nechci se ani zabývat myšlenkami na stvoření světa či vesmíru. Opět je zde k dispozici široká škála myšlenkových směrů. Pojďme se zamýšlet tak, jak se zamýšlí obyčejný člověk nad svým životem. Svou úvahu začnu něčím zcela jiným.

Když uvidíte, že na ulici muž bije ženu, co uděláte?
Když na zemi najdete peněženku, jak se zachováte?
Jestliže v televizi slyšíte o tom, že nějaký politik jednal v rozporu s obecným blahem, co si o tom budete myslet?

Předpokládám snad správně, že většina se bité ženy zastane, že většina nehodí peněženku do koše, ale odnese ji na policii a že většina řekne, že onen politik jednal nečestně. Proč uvádím tyto příklady? Z jednoduchého důvodu – demonstrují totiž lidskou podstatu. Naprosto drtivá většina lidí se zachová tak, že bychom toto jednání označili za správné. Nebo použijme jiné slovo, lepší, výstižnější – dobré.

Tady se v přemýšlení zastavme, a to u dvou slov = dobro a zlo. Dobré jednání a zlé jednání. Kdybychom udělali anketu mezi několika lidmi, jasně vám (až na asociální jedince) rozliší dobro a zlo. Zkuste se sami podívat na následující seznam slov a rozlišit dobro od zla.

Vražda
Láska
Podvod
Lež
Pomoc
Milosrdenství

Myslím, že není potřeba uvádět, co je co. Vy to přece sami dobře víte. Nikdo z vás takové dělení nepovažuje za něco mimořádného. Tohle je přece naprosto jasné, řeknete. Je to přirozené. Jenom tak nad tím prostě nepřemýšlíte. My však půjdeme ještě více ke kořenům.

Odkud se vzaly tyto pojmy – dobro a zlo? Jak to, že už malý člověk (mnohdy dítě) dokáže poměrně přesně rozlišit mezi tím, co je dobré a co je špatné? A jak to, že se člověk většinou snaží jednat tak, aby to bylo dobré (a když tak nejedná, cosi zvláštního se v něm ozve – říkáme tomu svědomí)?

Když se zamyslíme, je toto jednání typické pouze pro člověka. Zvíře nerozliší mezi tím, co je dobré a co je zlé. Jedná podle svého instinktu, zvířecího pudu. Člověk jedná jinak. Jeho chování a myšlení je vedeno poznáním toho, co je dobré a co je zlé. Nikdo přece nejde po ulici a jen tak nepraští druhého člověka. Právě naopak – vidíme stařenku s těžkým nákupem a úplně automaticky jí nabídneme pomoc. Když někdo na dálnici píchne kolo a mává na pomoc, možná nezastavíme, ale cítíme, že bychom měli. Potřebuje přece pomoci. Co kdybychom se ve stejné situaci ocitli někdy my? Také bychom chtěli, aby nám někdo nezištně pomohl. Minimálně prohodíme poznámku o tom, že by měl někdo zastavit a pomoci. Stejně tak rozlišujeme světoznámé osobnosti. O Hitlerovi řekneme, že byl ztělesněním zla. O Ježíšovi naopak povíme, že to byl dobrý člověk, který pomáhal druhým.

V tomto bodě je nutno vznést několik námitek. Nemůže být lidské jednání výsledkem pouhého „lidského instinktu“? Lidského pudu? Jakéhosi hromadného genu, který se vyvíjel po tisíce let lidské existence? Nemyslím si to a hned vysvětlím proč. Pud je něco přízemního, instinktivního. Žene člověka v mezních situacích, aby přežil, aby se vyhnul nebezpečí, dokáže vybičovat jeho síly na maximum. Projevuje se zvláště v extrémních chvílích, ale v běžném životě jej až tak moc nepoužíváme. Běžný život, to je práce, rodina, přátelé, koníčky. V těchto chvílích nejednáme a nerozhodujeme se podle pudu, ale podle svého mozku a podle určitých vzorců chování. Kdybychom naopak byli ve válce a šlo nám o život, tehdy bychom jednali spíše pudově a za každou cenu bychom se snažili svůj život zachránit. Rozlišování dobra a zla a přítomnost svědomí jako „dozorčího orgánu“, je však něco zcela jiného. Je to něco, co jde za tělo, smysly, pudy nebo city.

Použiji příkladu. V armádě je mnoho složek – obyčejní vojáci, motorizované jednotky, vojenští lékaři, důstojníci a vedení. Všichni přesně vědí, co mají dělat a jaký je jejich úkol. Úkoly a směr, kterými míří jejich úsilí, jim vybralo vedení, tj. generální štáb, několik málo osob řídících celou armádu. Pudy, lidské geny nebo výchova, to jsou oni obyčejní vojáci nebo motorizované jednotky. Armáda by bez nich nemohla fungovat, ale nejsou to oni, kdo armádu řídí. Schopnost rozlišení dobra a zla a jednání podle toho stojí výše než pudy nebo instinkty. Je to ono armádní vedení. Řídí celý náš život tak, jako generální štáb vede armádu.

Dobře si uvědomuji, že když mluvím o takovýchto základních věcech lidského života, veškeré příklady jsou nedokonalé. Přesto věřím, že jste z výše uvedeného pochopili, co jsem chtěl říct.

Není ale možné, že by ono rozlišení dobra a zla a život podle správného vzorce chování byly výsledkem výchovy? Výchovy, která se předává z generace na generaci a tak hluboce v člověku zakoření, že ji přijme za svou a jedná podle ní? Zdálo by se to jako jedno z možných vysvětlení, ale proti hovoří několik věcí.

Jak to, že dobrým způsobem života dokážou žít lidé, kteří pocházejí z naprosto nefunkčních a rozvrácených rodin, ve kterých nejsou dodržována základní pravidla lidského chování? Lidé, kteří žili v takovýchto rodinách, vám řeknou, že otec byl zlý, protože bil matku. Nechoval se správně, protože kradl. Matka pila a pak se chovala děsně. Už docela malé děti v těchto nefunkčních rodinách cítí, že něco je špatně. Zcela automaticky. Vědí, že rodina je od toho, aby se v ní lidé k sobě chovali hezky a projevovali si lásku, a to se neděje.

A čím to je, že všichni lidé bez rozdílu cítí v sobě automatické volání k tomu, co je dobré? Jak to, že téměř všichni lidé umí bezpečně jedny a tytéž věci označit za dobré a jiné za zlé? Většina lidí tedy nazírá na základní věci (dobro, zlo, láska, pravda, úcta, čest) velice podobným způsobem.

Když někdo jedná dlouhou dobu zle, a přece pak udělá něco dobrého, říkáme: „Přece jen je v něm trocha toho dobra.“ Je to něco jako plamínek naděje v temnotě. Přece jen je v něm něco dobrého, přece jen ještě na tom není tak zle.

Někdo jiný je zase „prolezlý zlem skrz naskrz.“ O jiném řekneme, že „je to podrazák.“ Dalšího člověka však nazveme „dobrákem.“ O jiném hovoříme „že by se snad samou láskou rozdal.“ A ještě o jiném povíme, že je to „rovný chlap.“

Zkrátka a dobře, pojmy dobro a zlo jsou v nás hluboce zakořeněny a nejsou výsledkem žádného pudu, genu, instinktu nebo výchovy. Jsou vlastní všem lidským bytostem a dovolím si tvrdit, že je tomu tak od narození. To, že podle toho nejednáme (vedeni touhou po majetku, nějaké výhodě nebo lepším společenském postavení), je věc druhá.