O hledání Boha, kapitola III.

Anotace: O hledání Boha, kapitola III. - Zákon svědomí

Kapitola III.

Zákon svědomí

Dříve jsem zmínil pojem svědomí. Je to jedna z dalších věcí, u nichž se vyplatí zastavit a zamyslet se. O rozlišení dobrého a zlého a o tom, že je to v nás jednoznačně zakořeněno, jsem již mluvil, ale nyní je vhodné podpořit tuto skutečnost dalším argumentem.

Co se děje v okamžiku, kdy konáme něco zlého? Cosi v nás se ozve a upozorňuje nás, že tohle není v pořádku. Jakýsi alarm, červená barva na semaforu, policista s plácačkou a nápisem STOP.

A co se děje ve chvíli, kdy konáme dobro? Cítíme uspokojení z toho, že jsme něco dobrého vykonali. Možná bych dokonce řekl, že často pocítíme pokoj (slovo, které často neužíváme, pokud zrovna nemluvíme o obýváku, avšak přesto se zrovna tady hodí nejlépe).

Co je ono svědomí? Odkud se vzalo? Když činíme dobro (někomu pomůžeme, uděláme dobrý skutek), cítíme se dobře, pokojně, máme skvělý pocit. Všichni to známe, určitě se Vám párkrát v životě stalo, že jste něco pro někoho udělali zdarma. Výsledkem pak byl onen super pocit. Je to něco jiného, než když pracujeme a dostaneme za to odměnu. Jakmile něco uděláme zdarma, nezištně pro druhého člověka, cosi v nás je uspokojeno. Cosi, co bych nazval lidstvím. Pomáhat druhému je lidské a opět bych zmínil, že tato „vlastnost“ je typická pouze pro člověka. Pokud k tomu připočtu dobrý, poctivý život, pak můžeme říci, že takový člověk je spokojený. Stačí se podívat na obyčejné lidi, kteří žijí dobrý život. Shodou okolnosti jsem procestoval kousek světa. Nejusměvavější a nejpohodovější lidé byli většinou ti nejobyčejnější, často také ti velmi chudí. Ženy na Bali, jejichž muži se živili rybolovem. Velmi chudí a přesto šťastní lidé, stále se smáli a byli spokojení. Domorodci na Borneu a jinde ve světě, v oblastech Asie a Střední Ameriky. Nechci paušalizovat, ale je zřejmé,
že člověk žijící obyčejný, poctivý život s alespoň základním zázemím je poměrně šťastný. Naproti tomu velmi často vidíme lidi bohaté a s dobrým postavením (které však často dobyli tím, že šlapali po jiných, dělali nepoctivé kompromisy nebo prostě jen jednali egoisticky a tak, aby z toho měli prospěch především oni samotní), kteří však šťastní nejsou. Stále dokola se ohlíží, kdo jim šlape
na paty, přemýšlí, jestli někdo neodkryje špínu, která vedla k jejich úspěchu. Bojí se o svůj majetek, aby ho neztratili. Jsou všechno možné, ale velice často ne šťastní.

Podívejme se na opak dobrého. Jakmile spáchám něco zlého (krádež, podvod, lež), rozjíždí se zajímavá mašinérie. Tato mašinérie se vlastně rozjíždí už před oním zlým skutkem. Zlé věci (na rozdíl od dobrých) totiž neděláme automaticky. Když vidíme stařenku na přechodu, zcela samozřejmě jí pomůžeme přejít. Ženě přidržím dveře, pomohu někomu, komu spadla na zem taška s nákupem.

U zlých skutků je tomu jinak. Nejdu přece jen tak po ulici a nekopnu do druhého člověka, ani někoho nepřejedu schválně autem. Ani když narazím na příležitost, jak si zlepšit svou situaci, a tato příležitost není zrovna čestná (např. někomu vypadne z kapsy naditá peněženka), nejednám hned automaticky. Když někomu spadne taška, sehnu se a zvednu ji. Je to automatické chování bez přemýšlení. Když však někomu spadne peněženka a z ní trčí tisícovka, nesehnu se a nevezmu ji hned automaticky, Nejprve mi hlavou probleskne scénář, který mi daná situace může přinést. Buď peněženku vezmu a ukradnu peníze, které v ní jsou. Mohl bych si je pěkně užít. Nebo mě u toho chytnou. Někdo si všimne mé krádeže. V lepším případě z toho bude ostuda, v horším mi vrazí pár facek nebo zavolají policisty.

Zlý skutek je tedy ve většině případů promyšlený čin. Vidíte ten rozdíl? Rozdíl mezi dobrem a zlem? I rozdíl, který se odehrává v naší mysli a našem srdci? Dobro nás uspokojuje, ale zlo? Ještě před jeho samotným vykonáním se v nás odehrává boj. To se ozývá to, co nazýváme svědomím – v dnešní době velice nepopulární pojem, neboť dnes je přece vše dovoleno. Může se krást, protože si tím prostě jen trochu přilepšuji. Vždyť zaměstnavatel mi dává méně, než bych měl dostat. Můžu někomu přebrat ženu nebo muže, přece si chci jen užít. A když se opiju a ztropím ostudu, co z toho? Je to přece normální, v pátek a v sobotu se opíjejí přece všichni. Svědomí jsme vytlačili kamsi na okraj nebo dokonce za okraj své osobnosti.

Můžeme dokonce říci, že svědomí se podobá vnitřnímu hlasu, který se nás úporně snaží upozornit na to, že naše jednání je v rozporu s …čím vlastně? S obecně danými pravidly, se zákonem, s dobrem. Pokud svedeme boj s tímto hlasem (ano, často se to podobá bitvě, protože přirozeně táhneme k dobru, ale v dané chvíli chceme vykonat něco zlého) a rozhodneme se pro zlý skutek, pak je jasné, že to byl promyšlený čin. Co následuje po takovém skutku? Po chvíli strachu (že budeme odhaleni a potrestáni) přichází uspokojení (získali jsme výhodu, zisk), ale nakonec (a to obvykle velice brzy) výčitky. Co jsem to udělal/a? Jak jsem se tak mohla zachovat? Měl bych se přiznat nebo nějak odčinit to, co je provedl? Většinou pak následuje přesvědčování sebe samého, že to, co se stalo, vlastně není tak špatné, jak se nám to jeví. Udělal by to přece každý. Nebuď hloupý a trochu si přilepši! Známe to všichni, říká se tomu tutlání svědomí. Dojde k uspokojení, ke zmírnění výčitek, ale pravda je taková, že úplný klid (pokoj) se nedostaví nikdy. Naše svědomí nám to totiž neumožní.

Je pravda, že když někdo opakovaně koná zlé věci, říká se, že jeho svědomí časem otupí. Přestane být citlivý, vnímavý vůči tomu, že činí zlo. Vojáci, kteří zabili člověka, vám potvrdí, že poprvé to bylo hrozné, ale že potom si na to zvykli. Vzít život poprvé bylo těžké, ale když se to opakovalo, zvykli
si na to. Pro člověka konajícího často zlé a nečestné věci se to stane běžnou součástí života. Stačí se podívat na mafiánské bossy a zločince. Činí věci, o nichž většina ostatních řekne, že jsou za hranicí, mimo veškeré snesitelné normy.

Ani opakované konání zla a přesvědčení (umlčení) svědomí nevede ke klidu, jako je tomu v případě konání dobra. Právě naopak. Mnozí takoví lidé mají strach z odhalení, ze ztráty majetku, který nabyli neprávem nebo se dokonce bojí o vlastní život. Často propadají úzkostem a řeší je antidepresivy, alkoholem nebo drogami. Někteří propadají chorobné závislosti mít vše pod kontrolou. Znáte ten pocit, kdy jste před mnoha a mnoha lety provedli něco ošklivého a ono to ve vás i po těch letech rezonuje (negativně) a samo se Vám to připomíná? Myslím si, že to zná každý z nás. Ani na to už nechcete myslet, rádi byste se toho zbavili, ale ono to nejde. Jak to, že se nám to samo připomíná? To právě ono svědomí bojuje o to, abychom nepřestali rozlišovat mezi dobrým a zlý a abychom se zlému vyhnuli (nebo toho špatného, co jsme učinili, litovali) a dobré následovali. To dobré dokonce často v myšlenkách vyhledáváme. Tamto se mi podařilo, támhle jsem pomohl. Tomu zlému se však ze všech sil vyhýbáme a snažíme se to uklidit někam do kouta v naší mysli. Že je to v koutu ale neznamená, že to tam není. Naše svědomí nám to stále opakovaně připomíná.

Vidíte nyní ještě lépe onen rozdíl mezi dobrem a zlem? Vnímáte, jaký smysl má to, co nazýváme svědomím? Mohli bychom snad (velmi nedokonale) říci, že se jedná o jakéhosi soudce, který chtě nechtě sídlí v nás a dělí věci na dobré a zlé (i když jakýsi předěl mezi nimi nemusí být vždy na první pohled úplně zřejmý). U dobrých skutků je nám odměnou uspokojení a vnitřní klid, pokoj. U zlých skutků se však onen soudce ozývá a vyzývá nás – nedělej to! Není to správné! Je to nečestné!

Je zde ještě jedna zajímavá myšlenka. Lidé v sobě mají touhu po dobru a svědomí tak hluboko vepsanou, že mají takřka instinktivní potřebu nejen proti zlu bojovat, nýbrž také pátrat a odhalovat jeho kořeny a motivy těch, kteří jednali v rozporu se všemi myslitelnými zákony a pravidly. V tomto směru budiž nám vzorem Norimberský proces. Bylo přece všem jasné a zřejmé, že nacističtí pohlaváři (a nejen oni) jednali za 2. sv. války nelidsky a v rozporu se vším, co nazýváme lidským. Stačilo je odsoudit k doživotním trestům nebo k trestu smrti či je rovnou postavit ke zdi a zastřelit.

O vině neměl nikdo, byť jen jediný člověk, pochyb. Přesto se konal Norimberský proces. Proč tedy, když vina byla zcela zřejmá? Z jakého důvodu?

Protože tváří v tvář zrůdným nacistickým skutkům cítili lidé potřebu toto extrémní zlo pojmenovat a naprosto se vůči němu vymezit. Odsoudit jej. Říci, že toto je už za jakoukoliv hranicí a nikdo nikdy už takto nesmí jednat. To je jedna stránka věci. Druhou je to, že se soudci a pozorovatelé snažili rozkrýt mechanismus lidského jednání, který vedl rozumné jedince k takovým skutkům, jež bychom nečekali ani u primitivních divochů. Co způsobilo, že jedna skupina lidí je schopná odsoudit druhou skupinu lidí ke smrti v koncentračních táborech? Navíc naprosto zrůdným a odporným způsobem! Kde v nitru člověka se bere toto zlo? Odkud vyvěrá?

Touha po dobru, svědomí, ale i snaha odkrýt mechanismus jednání vedoucí ke zlu, jsou zkrátka nedílnou a naprosto přirozenou složkou života každého člověka.

Pakliže uznáme tuto základní premisu; tedy dělení na dobro a zlo a existenci svědomí, které na vše dohlíží, musíme pokračovat další otázkou. Odkud se ono svědomí vzalo? Je-li v každém člověku přítomno od jeho narození (nebo alespoň od okamžiku, kdy je schopen samostatně rozumově uvažovat a jednat), co nebo kdo ho do nás vložil?