Duše Z/země

Tento příbeh mě roztrhal do útvarů a zpátky složil. Postavil s bušící silou srdce před branami Nebe kde smrt se vytrácí ve fraktálních spirálách prostoru.

Tam kde vyhaslé tělo vydechne naposled a duše z něj mísí se se vzduchem v plameném dýmu. Vítr odnáší dál duši skvoucí a v mlžné oparu útržky vdechuje rostlinstvo, díky sluneční zaři, skrze fotosyntézu navrací se jednotě Zemi.

Úlomky zrcadel duší se v zemi spřádají v další neochvejné snítky budoucnosti stříbřité dokonalosti dítěte. Znovuzrodit ono mládě ze souznějících bytostí mužšké a ženské polarity na této Zemi v tomto časoprostorovém kontinu lidskosti na prahu cyklicity.

Slunce v Luně zatřpytí semínko rozkoše, z něhož se sformuje buněčné tělo pro lehkoskvoucí poletuší duši a v nádechu milostné lucidity obou, polibek nese mlžnou bytost světla (duši matky Země), která nalézá zárodek lůna.

Nekonečná cesta jednoty, celku nás všech, všeho živého v této viditelné i neviděné hmotě v dimenzích paralely vševesmíru.

Nekonečná smyčka cyklu duše.