O víře

Má víra ještě v dnešní době smysl? Je institucionalizované náboženství v pořádku nebo je to přežitek? Známý výrok: náboženství = opium lidstva – je pravdivý nebo se jeho auto mýlí? Zamysleme se nad těmito otázkami, které jsou pro nás nesmírně důležité (neboť zodpovědět dotaz, zda Bůh je či není a víra je či není podstatou života, zásadně musí změnit celý náš životní styl).

Víra jako taková provádí každého člověka. Věřím např., že je mi manželka věrná nebo věřím svému dítěti, že mi nelže, protože jsem ho slušně vychoval. Mnoho lidí věří také v sebe samé, ve své schopnosti nebo můžete přejít dokonce na vyšší level, a to, že si důvěřujeme. Důvěra je vyšším stupněm víry.

Jak je to ale s vírou ve vyšší bytost nebo moc? V posledních letech proslula naše země ve světě vysokou mírou ateismu. Hrdě vytrubujeme, že nevěříme. Je ale vůbec na co být hrdí?
Měl jsem to štěstí, že jsem viděl kus světa. Všude, kde jsem byl (Karibik, Asie, Afrika), byla víra běžnou součástí života. V některých zemích (Borneo, Bali) se na mne dívali s vykulenýma očima, když jsem jim řekl, že u nás je většina lidí, kteří v nic nevěří.
„To není možné. Jak může žít člověk, který nevěří?“ nedokázali pochopit.

V mnoha částech světa je víra normální součástí života, pro mnohé naprosto nepostradatelnou. A nejedná se jen o rozvojové země, že bychom snad mohli argumentovat tím, že „ti chudáci“ na to teprve přijdou.
Více než miliarda křesťanů, přes miliardu muslimů, buddhisté, hinduisté…To se všichni pletou, když věří? Vždyť vlastně většina naší planety v Někoho/něco věří. Takže my v naší zemi jsme ti chytří a všichni ostatní se mýlí? Pokud takto člověk uvažuje, musí nutně dojít k závěru, že odpověď nemůže být prvoplánová a jednoznačná.

Mnozí dnes tvrdí, že náboženství je přežitek a tmářství vedoucí často k válkám a násilí. Jednání Islámského státu, který se zaštiťuje vírou v Alláha, tomuto názoru samozřejmě nahrává.
Skutečně však doba, která náboženství odmítala nebo přímo potírala, byla lepší? Fašismus a komunismus (tedy dva režimy zcela odmítající náboženství) byly přeci ideologiemi, které v důsledku patří k tomu nejhrůznějšímu, co tento svět spatřil.
Ani militantní ateismus, ani demagogická překroucená náboženská víra (lze vůbec u takového šílenství mluvit ještě o víře nebo náboženství nebo se tito lidé takto jen účelově zaštiťují?) nejsou těmi správnými cestami.

Zbývá tedy rozumně žitý ateismus (který např. žitý jako humanismus může být velmi dobrý) nebo rozuměn žitá víra (pozor: rozum a víra nestojí v protikladu, nýbrž se vzájemně doplňují).

Podívejme se ještě na to, co křesťanství (v našich končinách nejrozšířenější náboženství) přineslo západní civilizaci. Můžeme samozřejmě žehrat na křížové války a inkvizici, nejčastější výtky, či snad na to, že za 2000 let křesťanství se místy vyskytla období, kdy někteří členové Církve žili v nadbytku a vůbec se nechovali jako křesťané. Jistě, jsou to výtky oprávněné. Ale která organizace nebo země, či snad který člověk žil bezchybně? Křesťané jsou lidé chybující stejně jako ostatní, i když před očima mají určitý vzor, ideál Ježíše Krista.
Z komplexního hlediska je však přínos křesťanství nezpochybnitelný a mnohonásobně převyšuje jeho nedostatky. Protože Ježíš hlásal lásku a milosrdenství ke všem lidem, jeho následovníci se právě o toto již 2000 let snaží. Tato snaha vyústila např. v založení prvních nemocnic a řádů, které se starají o nemocné. Nemůžeme nezmínit oblast školství, na jejímž poli se křesťané vždy významně angažovali.
Vzdělanost byla ve středověku doménou klášterů a obrovské knihovny se nacházely právě v nich. Vzdělanost se z klášterů šířila díky mnichům a také kněží byli vždy nositeli vzdělanosti a kultury.
Jaké památky jsou dnes nejobdivovanější? Zdali ne ty, které po sobě zanechala křesťanská kultura, např. nádherné chrámy a katedrály.
Křesťanství v mnoha zemích vedlo ke stanovení základních lidských práv nebo ke zrušení otroctví. Pokud křesťané žili dobře svou víru dle Ježíšova učení, bylo to vždy ku prospěchu, neboť láska a milosrdenství k jinému člověku nemůže nikdy klamat.
Dovedeme si představit, kde by byla bez křesťanství celá západní civilizace? Jaká by byla její úroveň? Lidé často vidí jen chyby (je to lidské), ale je třeba se podívat i na to, co křesťanství přineslo.

V naší zemi je nejrozšířenějším náboženstvím právě křesťanství. Podle odhadů se k němu hlásí okolo 15% lidí, skutečně praktikujících však bude daleko méně, možná okolo 5%. Přesto je toto náboženství neodlučitelně spjato s naší zemi. Vzpomeňme na největší velikány české země. Kníže Václav, Jan Amos Komenský, T.G.Masaryk nebo Václav Havel? Nebylo to právě lidé řídící se křesťanskými zásadami?
Co v současné době nahradilo tradiční křesťanskou víru v naší zemi? Platí staré rčení, že kde končí víra, tam začíná pověra. A je to pravda. Na vzestupu jsou kartářky, různí léčitelé
a šamani, reiki apod. Ukazuje se, že člověk pravděpodobně nedokáže žít bez víry „v něco“. Stále více lidí se uchyluje k psychologům a psychiatrům. Čeho je to následek? Není to tedy tak, že by víra zmizela, nýbrž že se přetavila v něco jiného.

Místo víry v Boha u nás začala kvasit víra v něco jiného, a sice v konzum. To je náš současný bůh. Nakupuj nebo zemři!
Ukazuje se však, že hromadění statků, popř. zážitků ono kýžené štěstí nepřináší. Stále něco chybí. Statky přibývají, zážitky se hromadí, ale nestačí to. Dokazuje to neustále stěžování si celé západní civilizace, zvláště nás Čechů, ale také věci jako je vzestup eutanázie v Belgii (kde již eutanázie z psychických a jiných důvodů tvoří již 15% všech eutanázií).
Konzum tedy štěstí nepřináší. Dokáže to víra?

Ještě se zastavme u tradičního argumentu, že víra je berlička pro slabé a silní ji nepotřebují. Opravdu je to tak? Byl třeba Marin Luther slabou osobností? Nemyslím si. Můžeme vyjmenovat stovky silných osobností, jejichž součástí života byla víra.
Především, víra není berlička – ani si nedokážu představit, že by někdo používal víru jako jakousi opěrnou hůl. Je mi zle, tak se opřu o berličku víry. To je holý nesmysl. Naopak – víra je součástí života a člověka vede, nikoli že by se o ni opíral. Je průvodkyní na jeho cestě, ukazuje směr, podněcuje, upevňuje, osvětluje, vyzývá k velkým činům (v křesťanském pojetí k činům lásky a milosrdenství).

A nyní otázka, proč právě křesťanství? Může to znít banálně, proč zodpovídat tak jasný dotaz? Ale opravdu dnes víme, co je to křesťanství? Kdo je to Ježíš Kristus? Kdo z vás přečetl Bibli nebo alespoň Nový Zákon?
Zvláště v posledních desetiletích vymizelo skoro úplně všeobecné vzdělání týkající se mimo jiné i náboženství. Náboženský jazyk, typický po tisíce let, téměř zmizel. Panuje spousta předsudků a nesmyslů, umocněných ještě tím, že dnes má každý internet a může zveřejnit cokoli, i do nebe volající nesmysl.

Pojďme si tedy říci něco bližšího o křesťanství a osobě Ježíše Krista.

Křesťanství má své kořeny v židovství, se kterým sdílí část Bible, Starý Zákon. Počátek Bible vysvětluje, proč je stav světa takový, jaký je. Bůh stvořil svět a první lidé Adam a Eva žili v ráji – tedy ve štěstí, lásce a radosti. Bůh je vykreslen jako milující a nabízející lidem krásný život. Jen před jednou věcí varuje: říká, že mohou dělat cokoli, jen nesmí jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, protože v té chvíli by propadli smrti. Adam a Eva tak přesto učiní a skutečně propadají smrti. Je to obraz toho, že dokud žili s milujícím Bohem, žili v lásce a radosti, avšak v okamžiku odvrácení se od něj propadli smrti. Pokus žít bez Boha či dokonce být jako Bůh se krutě vymstil.

Celý Starý Zákon pak vypráví o Bohu, který svůj lid volá zpět k sobě, pomáhá mu, žehná mu a miluje jej. Ve chvílích, kdy se Židé k Bohu obrací, jsou to okamžiky dobra; když se však od něj odvracejí, propadají zmatku, zoufalství, smrti.

Tedy celý Starý Zákon je o hledání Boha, jeho nalézání, odvracení se, a to v různých životních okolnostech. Jako červená niť se Starým Zákonem vede přislíbení Mesiáše, který přijde a vysvobodí svůj lid.

Tímto Mesiášem je pro křesťany Ježíš. Nový Zákon představuje jeho narození a poté veřejné vystoupení, které započal ve svých třiceti letech (hranice třiceti let byla u Židů považována za okamžik, kdy se mladík stává mužem).

Nový Zákon tvoří čtyři evangelia (evangelium = radostná zvěst), která popisují Ježíšovy skutky. Když je čtete, setkáte se s plastickým obrazem člověka, který druhé bez výhrady miloval (Ježíš se např. dotýkal malomocných, který se ostatní štítili, a uzdravoval je z jejich nemoci; navštěvoval veřejné hříšníky, jako byli tehdy třeba celníci, neboť podle jeho slov lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní; ujal se prostitutky ve známém podobenství, kdy ji farizejové – tehdejší přední náboženští představitelé – chtějí kamenovat, ale on jim říká „kdo z vás je bez viny, hoď první kamenem).

Ježíš tedy učí lidi, aby se navzájem milovali a odpouštěli si, konali dobré skutky a vyhýbali se zlu. To vše je podpořeno mimořádně zvláštními okolnostmi, které nazýváme zázraky. V Novém Zákoně jsou popsány ze strany Ježíše mnohá uzdravení z nemocí nebo osvobození od zlého ducha, jak je zlo tehdejším jazykem nazýváno. Toto vidělo vždy několik set až několik tisíc lidí a vše je důkladně zaznamenáno. Jedním z pisatelů evangelií byl lékař Lukáš, tento člověk tedy dokázal z medicínského hlediska zázraky velmi dobře posoudit.

Ježíš se prezentuje jako zástupce Boha na zemi a ukazuje Boha (svého Otce, jak tvrdí) jako bytost nesmírně milující a milosrdnou. To dosvědčuje i v závěru tím, že vydává svůj život za lidi na kříži. Je to vrcholná oběť lásky, neboť sám Ježíš říká, že „nikdo nemá větší lásky než ten, kdo obětuje život za své přátele“.

Co nám tedy tento Ježíš nabízí, co víra v něj dává? Především nás učí poznání, že Bůh skutečně existuje a je dobrý. Že za naše problémy si můžeme většinou my sami, když činíme věci špatné a zlé. Že smrtí život nekončí, neboť Ježíš vstal třetího dnes z mrtvých a svědky této události bylo přes pět set lidí i mnoho jednotlivců a skupin. Že víra nás může vést k novému životu, ke skutkům lásky k bližním, ke službě a nakonec také k životu věčnému, což není nic jiného než zpětné přijetí Boha, od něhož se na počátku Adam a Eva odvrátili.

Co říci závěrem? Víra má svůj význam. Skutečně přijatá víra v Boha dává našemu životu smysl, který všichni hledáme. Dokáže přinést radost a naplnění, a to nejen nám, ale i lidem okolo nás. A to nejdůležitější – křesťan díky splynutí s Bohem věří, že smrt není konec. Nemusím se smrti bát, je to naopak brána do života.

Pokud by se někdo chtěl dozvědět více, doporučuji vzít Nový Zákon a začít číst. Přečíst s otevřenou myslí a srdcem všechny Ježíšovy příběhy. Věřím, že nemůžete odejít nezasaženi. A jestli chce někdo jít dál, ať zkusí jít do kostela, aby se v tichu setkal s Bohem. S bližším vysvětlením může pomoci kněz, který je schopen mnoho věcí osvětlit a přiblížit.

Křesťanství bylo odjakživa součástí naší země. Bylo by škoda nechat jej stranou, neboť alternativy (konzum, užívání si) se ukázaly jako nedostatečné.