Nebuďme tak pyšní, buďme pokornější

Člověk je velmi krátce živ.Někdo odchází velmi brzy, kdy se ještě nenaučil pořádně ani mluvit, někdo později, kdy už má za sebou střední školu, ale na své motorce ještě neuměl zkrotit sílu motoru.
Pak jsou tu ti šťastnější, kteří se dožili čtyřicítky, padesátky, ale nakonec i oni odešli nečekaně ze světa dříve, a nakonec zde máme lidi letité, sedmdesátileté, osmdesátileté, devadesátileté a pak přijde šlus, konec.
Někteří z nás berou odchod jako když zhasnete světlo vypínačem, světlo, cvak, tma, konec.
Jiní tápou až do poslední chvíle a další věří ve Stvořitele, Ježíše, prostě ve Vyšší moc a následný další život.
Něco Vám povím, mít naději je velký dar, a je to velké bohatství.
Já patřím k věřícím, věřím, že všechno co se děje v našich životech má hlubší smysl.Nikdo podle mého, neodchází jen tak pro nic na nic.
Už slyším ty, kteří mohou namítat,
a co ty děti, děti, které se nestačili ani rozkoukat a už leží na onkologii.
Ano, s tímto se taky občas peru, ale i přes to všechno věřím, že to má hlubší smysl i když je to velmi smutné.
Jsou také mezi námi lidé, kteří nakoukli za oponu, lidé kteří přišli až k břehu a viděli své blízké na druhé straně.S pár takovými jsem také osobně mluvil a Věřím jim, nemám důvod jim nevěřit.
A to mi také dává smysl života, to, že po odchodu z tohoto světa existuje reálnější život nežli je tento.
Takže buďme trpěliví, počkejme si až přijde náš čas, a Ten, co vše Stvořil, nás pozve dál.