Věc od Boha, Bůh

Pouze v absolutním tichu potkáš sama sebe. Když utneš všechny myšlenkové pochody a vnitřně se zadíváš do nekonečných dálek vesmíru, zjistíš to. Pocítíš to, uvidíš to. Soustřeď se pouze na vlastní dech. Nic důležitějšího totiž neexistuje. Vtip je v tom, že klid není tam někde venku. Nedá se najít. Nedá se dostat, nedá se darovat. Vše podstatné každý nese uvnitř. Celá tahle gigantická hra hmoty a energie je jen jedno a to samé. Všude ve vesmíru najdeš stejné věci, které už znáš. My jsme jedni z mnoha. Zahleď se do svého nitra, v absolutním tichu. Najdeš to, co potřebuješ.

Realita je poskládaná tak, aby tě od takových pokusů odrazovala. Okolní svět se stává přilnavou iluzí, ve které jsou lidské bytosti namačkány vedle sebe jako jednotlivé pixely na obrazovce televize. Co kdyby se každý jeden pixel mohl projevit svou vlastní vůlí a zamyslel se nad tím, kdo je ten, co televizi sleduje? Logicky je to nesmysl. Co ale kdybys tenhle princip využil pro lidské bytosti? Nejsme všichni jen takovéto malé součástky? Pohleď za plexisklo obrazovky. A tam ho najdeš. Tam existuje On. A sleduje své dílo. Můžeš se s ním potkat i ty, stejně tak jako kdokoli jiný. Co když sleduje počínání všech bytostí ve vesmíru?

Ptáš se: Jak by mohl sledovat konkrétní bytost? Pravděpodobně by jí nikdy nebyl schopen najít. Zkus si najít konkrétní jeden atom zrnka cukru z oběžné dráhy. Neuspěješ. Byť bys měl dostatečně výkonnou optiku. Ale já tu odpověď znám - našel jsem jí. Spatřil jsem to. Pochopil jsem to. Uvitř sebe. On to dělá naprosto jinak. On prostě JE. Existuje si a každá malinkatá živoucí věc obsahuje kus Jeho vědomí. Pozoruje všechno a všude. Je sledující a zároveň sledovaným. Je to absolutní rovnováha, která si žije svým vlastním životem. Singularita sama o sobě. Pohleď za plexisklo obrazovky. Aplikuj tento princip na své vnitřní já. Uvědom si svou všejedinečnost. Najdi absolutní rovnováhu ve své mysli, a energie začnou proudit přesně tak, jak mají. Objev v sobě ten dar. Rozbal si svou Věc od Boha, jsi jeho součástí. Každá jednotlivost ve vesmíru je Jeho malinkatý kousek. Vše důležité je uvnitř. Uvnitř vesmíru. Uvnitř vnitřního vesmíru každého člověka. Ne tam někde venku. Jsme všeho součástí. A nejsme ničím vyjímeční. Je to možná ironické, ale pravá ironie by byla, kdybych se mýlil. Zavři oči a dej se do hledání.

Nádech, výdech. Vše ostatní je nepodstatné. Nech veškeré otázky nezodpovězené - to co potřebuješ, se ti zjeví v pravou chvíli. Nech se unášet na rovnovážných vlnách a tvoje vědomí začne rezonovat. A pak ho potkáš.

Sedí před plexisklem obrazovky a ťuká do klávesnice. Každý jeden stisknutý znak je důležitý. Každé znaménko plní svou přesně danou funkci. Necítí se být Bohem. Přemýšlí nad tím, co by se asi stalo, kdyby se mohla písmenka projevit svou vlastní vůlí, kdyby se naprogramovaná postava ve videohře začala ptát - Kde to jsem? Co to má všechno k čertu znamenat? Co kdyby postavy videohry spatřily programátory, kteří také klepají na klávesnici a vytváří umělé, stále komplikovanější světy? Cítí se sami jako Bohové? Nejspíše ne. Co se stane, když přestanete počítač zásobovat energií? Umělé světy přestanou existovat. Bez bolesti, bez náznaku zmaru mizí veškeré postavy se svými domovy. A nebo ještě takto... Nepracuje na tomto principu celý vesmír? Prý to začlo v jednom bodě. A já se ptám: Není možné, že existuje nějaká platforma, která vytváří neskutečně ohromnou místnost, ve které je vše potřebné uvnitř zamčeno? Protože energie prý nejde zničit nebo vytvořit. Může se jen transformovat. Je to Božský počítač, který pracuje s neskutečně velkými čísly? Máme všechna podstatná vodítka kolem sebe? Myslím si, že ano.

Jednou mi totiž byl v absolutním tichu poodhalen malý kousek principu. A já vím, co to bylo.

Byla to Věc od Boha, Bůh...