o posmrtném životě

Přijdete na tento svět a dříve nebo později si jasně uvědomíte toto: všichni lidé jednou zemřou. Vy taky. Co bude potom? Vlastně nikdo neví. Materialisté říkají, že tím, že bude zničeno tělo, bude zničena i mysl a vědomí a nezůstane prostě "nic". Věřící mají různé svoje systémy posmrtného života. Ale jak tyhle vznikly?
Nikdo, kdo ještě neumřel, logicky nemůže vědět, jaké to je. Přesto jsou tu lidi, kteří říkají: "Víme, jaké to je po smrti. Pokud budete dělat to, co vám řekneme, dostanete se poté na nějaké dobré místo, pokud ne, na nějaké špatné místo." Jak to mohou vědět, když dosud neumřeli? Všichni se rodíme nazí a bezmocní a informace získáváme až časem: odkud mohli získat takovéto informace?
Sám uznávám informace věděcké. A ty jsou v tomto případě dvojího typu (1) lidé prožijí stav blízkosti smrti (dále Near Death Experience neboli NDE) a vidí "druhou stranu". (2) některé děti si prý pamatují své minulé životy. Počet NDE v poslední době stoupnul, protože medicína pokročila a je schopna resuscitovat i lidi, kteří by dříve umřeli.
Vědci, kteří se snaží vyvrátit bod (1), tvrdí, že mozku prostě dochází kyslík a halucinuje. Na to by se dalo odpovědět protiargumentem: sdílení informací mezi člověkem s NDE a okolím, které by nenastalo, kdyby to nebylo "pravé" NDE. Příklady? Anita Moorjani ve své knize "Musela jsem zemřít" popisuje, jak v průběhu NDE viděla, jak za ní letí její bratr z jiného státu, také slyšela doktora, jak o ní mluví v jiné místnosti, což by "neměla slyšet". Když se probrala a řekla bratrovi "viděla jsem tě v letadle", byl z toho zmatený. Taky Raymond Moody ve své knize "Život po životě" popisuje lidi s NDE, jak se dostali k informacím, které by vlastně "nemohli vědět".
Vědci, kteří se snaží vyvrátit bod (2), poukazují na přílišnou fantazii těchto dětí. Tady nemám žádnou "obranu", snad by se dalo události, které děti popisují, vyhledat v historii a ověřit.
To, že umíráme, vůbec není dle mého názoru špatně. Naopak si myslím, že je to hodně dobře, protože víme, že všechno pomine a tak jednak nás to nutí dát nějaký rámec svým činům a jednak jakákoli patálie, do které se namočíme, tu není navždy, ale pouze maximálně do konce našeho života.
A jak bych si přál, aby to na "druhé straně" vypadalo? Přál bych si, abych se mohl setkat s příbuznými a přáteli, kteří zemřeli přede mnou a komunikovat s nimi. Přál bych si, abych mohl pozorovat ty příbuzné a přátele, kteří ještě nezemřeli. Přál bych si, abych měl sice možnost, ale nikoli nutnost, se inkarnovat znovu. Přál bych si, abych měl přístup k vesmírné "databázi" informací, v níž bych si mohl "listovat" abych pochopil svět.
Ale vím, že když si něco přeju, ještě to nutně neznamená, že to tak i bude.