Osvobození

Čtu spoustu knih, zkoumám různé filozofie života. Od laskavých uklidňujících slov o spřízněných duších, po různé techniky sloužící mysli, až po osud. Jakkoli je napsán dopředu, je jasně dán. Už od narození víme, kam směřujeme, jaké zkoušky zde postoupíme, jaké cíle naplníme a jaké prohry nás nakonec budou úpěnlivě hnát kupředu. Vybrali jsme si tak. Ale proč to všechno?

Vždyť vše je tu tak pomíjivé, tak dočasné, tak předem ztracené v důsledku dravé řeky, která se neúprosně žene stále vpřed. Přes všechny ty směry, kterých se chytáme, přes všechny ty puclíky zapadajících do naší mozaiky života, přes všechny ty vzácné (ne)náhody a iluzoidní představy.. Zapomínáme. Stále více zapomínáme, že jediné co zde máme učinit a co je naším jediným cílem, je vzdát se. Vzdát se všech těch pomyslných jistot. Všech těch dechberoucích okamžiků, po kterých prahne naše mysl. Tak líného egoistického myšlení, tak lehce dostupných proměnlivych cílů. Vzdát se těla, hmoty, ega. To je jediný, proč tu jsme, nejprve to vše vybudovat a pak se toho muset vzdát.

Pamatuji si.. Bývala jsem malá holka, která v trávě cupitala, chytala motýly a byla zvědavá, tak krásně zvědavá na ten celý život. Celý celičký, a jenom pro mě. Až jsem jednoho dne narazila na smrt. Malá rozjetá myška na cestě. Ještě teď si vzpomenu na její krvácející srdíčko. Ach, jak já se začala bát, kostlivců a té chladnokrevné tmy. Kosti, krev a smutek. Nic. Nic víc? To je vše, co nás čeká? A postupně se strachem o život nabírala stále více hmoty, až jsem se tou hmotou zcela stala. A zapomněla na to, proč jsem sem přišla. Zapomněla jsem, že je to pouze návštěva, kde jsem oblékla kus hmoty těla, abych prožívala, naplňovala své předem určené záměry. A možná si zase rozpomněla, že to tu všechno musím nechat, že se toho všeho musím nakonec vzdát a překonat všechen ten smutek z tak velkých ztrát.

Možná to tak mohlo být.. jako na té pohádkové Pultanele, rodit se jako staříci a stařenky a mládnout k samému konci, abychom ztvárnili hned na začátku obrovskou moudrost tělem a neustálou přítomnost nesmrtelné duše. Děti se rodí s vesmírnými ctnostmi a s nesmírnou čistotou, s prostou touhou a s neznalostí neúspěchu, ale připomínat nám to nedokáží. Kdybychom se tak rodili jako starci, jak bychom asi žili? Jako staří již mluviti nemusíme, i když to umíme. Ani vysvětlovat se nám nechce. Vše jen v tichu vědět a jen se usmívat, jako děti. A pak nakonec se v motýly proměnit a lehounce vzlétnout zpět k nebesům a věčným tmám.