Zpověď?

Není nic depresivnějšího, než stroze blikající kurzor. Blik, blik.
Blik – blik - blik – blik – blik -

Vlastně je tu tolik podnětů. Chrk, chrk, chrst, křoup, můj pes, který leží u své misky s granulemi a přehrabuje se v nich, aby je později zchroustal. Vlastně se strašně bojím, že umře dřív, než se mu stačím znovu začít věnovat. Nemám žádný důvod, neměl by umřít, je mladý, ale… mám prostě strach. Je to dobře? Na jednu stranu. Byly doby, kdy jsem se vůbec nebála. A to mě děsilo. Ted se občas bojím. Ale ne moc. Mohlo by to být lepší.
„Tys tady zas nacákal! Granule si rozházel! Kokotěnko!“ Táta. Strašně fajn chlap, po kterém jsem zdědila spoustu špatných věcí. Ale ty dobré převládají.

Lituju ho. V práci ho šéf prakticky šikanuje, šikanuje totiž celou firmu, ale táta nemůže odejít, protože potřebujeme peníze, na život. S mámou žijí přesně takový život, jaký jednou žít nechci, ale vím, že budu. Na jednu stranu je na něm něco krásného… Mají se rádi, vím, že se mají rádi, protože i přes máminu celulitidu jí táta občas plácne po zadku nebo jí dá jen tak pusu do odrůstajících šedin černých vlasů. Na druhou stranu ale neznají skoro nic než práci. Pachtí se. Souží se. A pořád dokola, každý den.
To je můj problém. Vidět věci ze všech stran. Jistěže nic v životě není jednoznačné. Ale člověk by si měl umět vybrat tu stranu, ke které se přiklání více. Já to neumím. Vnímám to tak široce, spojuju si tolik věcí dohromady, že to prostě nelze. A nic není dobré a vlastně ani špatné, ale špatného je možná malinko víc.

Chtěla bych být psycholožka. Umím naslouchat, vnímat. Dělá mi dobře pomáhat. Ale má to vůbec cenu, když v to vlastně nevěřím? Pokud je někdo za normálních okolností (teď nemyslím něco vysoce frustrujícího, tedy, ne že by něžný život nemohl být vysoce frustrující, ale měla jsem na mysli například znásilnění, či něco, co se běžně lidem nestává) tak slabý, aby navštívil psychologa, ta návštěva v něm buď nedokáže změnit vůbec nic, nebo v něm něco přecvakne, velmi krátkodobě, takže se rozhoupe k velmi významnému rozhodnutí (například k rozvodu), ale toto rozhodnutí je jednorázové. Po něm se celý život vrátí do zajetých kolejí. A ten člověk bude pořád stejný. Slabý ťulpas, který potřebuje psychologa na to, aby zjistil, že druh je vyšinutý despota a bylo by dobré se s ním rozejít.

Nevěřím už v hezký život. Ale nejsem zase takový pesimista jak to vypadá
--- ach zas ty dvě strany, teď to pro změnu vypadá, že jsem alibistická ---
Zbožňuji obyčejné věci. Zbožňuji, když se něco může stát dvěma způsoby a stane se to tím lepším. Třeba když svítí slunce místo toho aby pršelo. Zbožňuji změny, zásahy a přerušení stereotypu. Zbožňuji maličkosti, překvapení a věci dělané s láskou. To už je horší, těch už tolik není.

Zjistila jsem, že můj mozek pracuje nějak jinak. Je možné, že si to jen namlouvám, docela dobře možné, že jsem jen nabubřelá odulá sedmnáctka, co si myslí, že spolkla všechnu moudrost světa, ale v nitru své duše dobře vím, že to tak není. Pamatuju si. Strašně moc si toho pamatuju. Ale ne strohé informace, ne co všechno se vyrábí z polypropylénu. Pamatuju si okamžiky. Vystupovaní. Fotky. Výrazy. Tváře. Pocity. Počasí. Hudbu. Atmosféru. Absolutně nedůležité útržky vět. Úsměvy. Pozice. Všechno. Pamatuju si tohle všechno a ještě mnohem víc.

Ty vzpomínky mám uložené v hlavě a ony mě týrají, kdykoli jim dovolím, aby mě ovládly. Naučila jsem se jim bránit. Odsunula jsem je za zeď, tu zeď mám ve své hlavě a na její stavbě jsem hodně dřela. Myslela jsem, že u ní vypustím duši, že zemřu. Na tu zeď jsem zůstala sama. Jen občas mi někdo blízký tak jednou za týden dovezl kolečko cihel. Ale na mě zbylo všechno ostatní. Na mě, která neměla a nemá absolutně žádné zednické vzdělání, bylo, abych se naučila, jak mám cihly klást, jak je slepovat, jak mezitím vzpomínky udržet za základy zdi. Z rukou mi tekla krev a z těla slaný pot, nebo to byly slzy? Snažila jsem se. A taky že jsem ji postavila. Ta stavba mi ale zabrala víc času než jsem chtěla. Samozřejmě jsem si za zdí nechala rezervní místo i pro další vzpomínky, ale za dobu stavby se jich nahromadilo příliš mnoho. Z vypětí sil jsem je za zeď nacpala, všechny. Má to ale háček. Protože zeď je na levé straně, na které jsem začínala, méně dokonalá a méně drží, nápor vzpomínek občas uvolní pár cihel. Ty vypadnou a mě praští do vnitřku hlavy. Spolu s nimi se objeví pár vzpomínek, zcela náhodně a nečekaně. Už se mi dokonce stalo, že jsem se s nimi tentokrát uměla vypořádat a poslala je…kam? To nevím, nepamatuju se. Občas se je snažím nacpat zpátky za zeď, kterou pak vyspravuji. Jde to lépe, zednické vzdělání sice nemám stále žádné, ale praxi, tu už mám. Občas se jich tak strašně bojím, že je nechám jako chcíplého obřího pavouka válet v mé mysli, než se jich odvážím vůbec dotknout. Pak to trvá hrozně dlouho, než je dostanu tam, kde je mít chci.

A já… nějak jsem zjistila, že už nemůžu dál psát, protože ta pointa z toho nekřičí. Chci toho říci mnohem víc, než toho říci lze.