Setkání

Dnes se mi stala taková podivná věc... Šla jsem na poštu, a on tam vážně stál. Ve skvěle padnoucím mysliveckým obleku, s černýma vlnitýma vlasama a tmavýma očima... Byl tak podobný Gabrielovi, jen ten sexappeal z něj nějak nevyzařoval. Stahovala se kolem něj temnota a zloba. Zdálo se mi, že mu jedna lakýrka tak nějak nesedí. A vůbec- obě neseděly. Jak někdo může nosit lakýrky,tak černý,a tak naleštěný,v tý sněhový břečce, co je venku? Byla jsem si téměř jistá, že je to on, podřadný čert, který,až se dostanu k okýnku,a ta ženská se na mě jízlivě usměje, a řekne, že zas nic nevyhrávám, zastaví čas,a řekne mi: Splním ti tři přání, když mi upíšeš duši krví z levého malíčku." A já mu řeknu:" Kde jsi tak dlouho? Už tu na tebe čekám hezkých pár let." A pak mu to všechno řeknu, všechno, co chci, a že podpis krví? Žádný problém, tady to je. Au. Trošku to štíplo, ale to přeci nevadí. Hlavně, že každý máme to, po čem toužíme. Myslím, že mi celou dobu četl myšlenky,a když jsem došla k výčtu věcí a schopností, který chci, podíval se na mě, možná se nepatrně usmál a snad i pokýval hlavou.
Vrhala jsem na něj co chvíli kradmé pohledy, jestli třeba neřekne, že nejsem zrovna skromná. No- to víš... Jenže pak přišla řada na mě, a ta ženská v okýnku mi povídá:" Vyhrála jste dvacet korun. Chcete si vsadit, nebo vám to mám vyplatit?"
"Cože?" Kouzlo je zlomeno.Vyhrávám, ikdyž tak směšnou částku. Ohlédnu se. Zmizel.
"Vyplatit" řeknu slabým hlasem, jako by se mi udělalo nevolno. Taky, že udělalo. Šance je promarněna.
Vyplatit. Z vyhraných peněz nikdy nesázej.
Jedno z pravidel.