Máme moc měnit

Dokáži žít ve světě kde je tolik utrpení?.. Jak dlouho ještě budu snášet toto vědomí a vědomí toho, že to nemohu změnit?.. Nebo jak?.. Můžu na sebe vzít všechno utrpení, všech lidí, lidí, kteří si zaslouží něco lepšího?.. Proč vždy trpí lidé s dobrým srdcem, s tak velkým srdcem, že by měli mít modré z nebe?.. Jsem tak.. Chtěl bych říci smutný, nebo snad zklamaný, ale ani jedno z těchto slov nevystihuje to, co mi to způsobuje. Vždy jsem věřil, měl víru, že existuje tolik dobra, že lidi jsou ve své podstatě dobré a čisté duše, ale takové jsou nejspíš jen ty jejich duše. Nechci se ptát proč to tak je, nazajímá mě to, chci vědět co dělat.

Říká se, že odpovědi máme hledat sami v sobě. Sami v sobě? Jak když vlastně ani nevíme kdo jsme..? Myslíš, že je to jen klišé pro lidi, kteří chtějí pomoci všem kolem sebe, i když sami si na tu otázku nedokáží odpovědět (snad jen pár vyvolených). Věřím, že všichni konají tak, jak nejlépe dokáží, věří tomu, že tak konají, tudíš je to pouze subjektivní a nelze objektivně hodnotit. Musíme se zbavit toho zavedeného, změnit to, jsme božské duše a my, my všichni, každý z nás máme možnost, musíme si to jen přiznat a rozhodnout se, pak to změníme.

Je někdo kdo by měl rád slovo "musíš"? Někdo kdo by rád a poslušně dělat to, co musí? Bez námitek? Ne.. nikdo. Jediná možnost jak to říci jinak je "chtít". Chtějme to změnit, chtějmě být lepšími, chtějmě svět, kde není utrpení, chtějme neubližovat sobě a následně druhým, abychom tím ospravedlnili svou lenost nevážit si okamžiku a zbytečně spěchat, neustále někam, kde nenajdeme to co hledáme. Věřte, že tento čas, ať ho miluje či nenávidíte, je náš.

Děkuji všem, kteří CHTĚJÍ být plamínkem v temnotě, májem v přístavu naděje a také všem, kteří jsou plni lásky.

Láska má mnoho forem, ale kdo miluje opravdově, hluboce je svobodný.