Něco o nabývání zkušeností

Něco o nabývání zkušeností

Anotace: Život sám o sobě je dokonalý a nádherný!

- Je dokonalostí při každém zachycení letmého úsměvu, když pocit člověka přijemně naplňuje radostí.
- Je dokonalostí při každém nedorozumění mezi přáteli, kdy pocit člověka méněpříjemně naplňuje podrážděností.
- Je dokonalostí v každém znovuzrození života přicházejícím z lůna matek na tento hrubohmotný svět.
- Stejně tak je dokonalostí každé úmrtí jakékoliv existence, jež odchází v život jemnohmotnějších sfér, když životní forma transformuje své vlastní foremnosti trvalého života.
Život veškerého zpřítomnění připomíná pokladnici nesmírných bohatostí obrovského pokladu, který je ukrytý v nevědomí. Veškerým záměrům vůle je k dispozici každá nepoznalost. Vždy je možno ihned začít samotného poznání, když je vůle dostačující síly pohnout se svým člověkem k novým prožitkům skrze uskutečňění. Takto člověk své každé žité zkušenosti nabývá, a takto své zkušenosti proměňuje v platné cenné poznání. Samo obohacení je náležitostí naplňující vědění z každé přiměřenosti prožívaných zkušeností.
Dojde-li v člověku k pohybu z jeho vlastní vůle za daným záměrem, který si pro onu příležitost ve svém chtění podržel, pak uskutečňuje kroky za svými prožitky. Je-li člověk vystaven prožitku zasahujícímu jeho vlastní emoce a normální stav mysli, pak u něj dochází k poznání a uvědomění. Většinově lidé své poznání a uvědomění neukládají do svého vlastního vědomí, kdy by se vědomosti ukotvily jakožto nabité zkušenosti z nichž by mohli dál těžit pro svůj nadcházející život. Daleko častěji člověk svoji zkušenost velmi rychle opomíjí a vypouští z vědomí své mysli. Často člověk své poznání i uvědomění bere na lehkou váhu, a i když jej registruje čtrnáct dní či jeden měsíc, pak se opětovně navrací ve své staré koleje běhu života, kdy své předešlé zkušenosti špekulantsky a vymlouvačně potlačí, a ty se pak uschovají zpátky v nevědomí jeho vlastní mysli. Není-liž pravdou, že i když se člověk řídí heslem "Dvakrát do stejné vody nevkročíš.", tak nakonec se opět v téže vodě smočí? Neprožívá snad mnohý člověk jistých opakování tzv. > ch y b < ?? Přitom s každým opakováním již prožité zkušenosti se mu můžou vyjevit paměti z jeho nevědomí, neboť je v sobě obsahuje již od prvního prožití daně obdobné zkušenosti. Mnozí mezi lidmi však svou zkušenost opakují podruhé, potřetí, počtvrté atd...
Proč by tomu tak mohlo být? S velkou pravděpodobností zde bude figurovat mnoho faktorů lidské bytosti a jí vlastní osobní interpretace i její manifestace. Jsem domění, že jedním z nejsilnějších faktorů s podfaktory, proč lidé stále dokola opakují své chyby, je člověku vlastní nedostatek chtění, touhy, chuti, vůle, trpělivosti či vytrvalosti. Dnes světu dominuje stále víra v lidech, která by se dala nazývat > m a t e r i á l n í l á s k o u <, a tato víra vyživuje lásku ke své vlastní osobní historii své osobní interpretace životažijícího. Když člověk touto láskou přílišně lpí na sobě samém, pak se tato materialistická láska projevuje jakožto sobectví, egoismus či egocentrismus. Tíhnout k hrubohmotnému světu (lpět na materii) oslabuje každého člověka na jeho duševní i duchovní stránce jeho vlastní trojjedinné multidimenzionální bytosti, kterýmiž nejen lidé jsou. Ačkoliv jedinec nevnímá nikterou chudobu v jeho vlastních pocitech či v jeho vlastní mysli, a ačkoliv nepostrádá schopnost alespoň důstojně bdít svůj život ve společnosti této civilizace do níž se vcelku bravůrně dokáže adaptovat... Přesto je sám sebou okrádán o mnohé životem pravé naplněnosti duše a ducha.
Zdá se, že sama sebe opravdově podrobit byť těm sebemenším změnám ve své vlastní osobnosti, kterými by člověk pozměnil své vlastní bytí jsoucné existence, je velmi tvrdým oříškem leckterému člověku. Není-li jakkoliv dosáhnuto skutkových podstat ponaučení, nelze ani uvědoměním naplňovat rozšiřování vědomí. Je-li však dosáhnuto skutku ponaučení, v pravdivosti se i svým vlastním uvědoměním rozšíří hodnoty vědomí, i se ziskem udržení pevnosti vůle, která tím sílí. Naprostou úžasností neustálých překvapení sálá vesmír svým vlastním životem. Prožije-li jakákoliv jednotlivá jedinečnost života ve své vlastní dané sféře rozšířenost vědomí, pak toto malé osobní vítězství z každé jedinečnosti se i celou danou sférou otiskuje v každé zpřítomněné vibraci života. Život přetrvávající opravdovou věčností si nabírá svých zkušeností z každé vlastní jedinečné naplněnosti životadění, poněvadž v každé sobě dané sféře kdejakých vibrací života je první brána k nadvědomí pro vědomí, a to vždy obohacuje i obývané sféře kolektivnost vědomí. S každým růstem člověka tak roste celé lidstvo, zvířectvo, rostlinstvo, nerostná říše i samotná duše planety Země zvaná Gája.
Autor RešHeNúnHe, 03.10.2012
Přečteno 593x
Tipy 1
Poslední tipující: dead-head
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

Píšeš, že obohacení rozšiřuje poznání. Ale že to obohacení z poznání(ze zkušeností) není řádně zpracováno, nastává efekt vstupu do stejné řeky. Domníváš se, že to je způsobeno materiální láskou, která aplikovaná na sebe samého se manifestuje jako sobectví, egoismus či egocentrismus. Ale nakonec pravé ponaučení rozšiřuje vědomí a to má nějaká pozitiva na stav světa.
Tak doufám, že jsem svoji interpretací tvoji úvahu moc neznásilnil. Jde mi o to, že to, co popisuješ je introvertní myslitelské vidění světa – aplikované na svět. Nic zvláštního, já k tomu mám třeba sklony taky. To má svoji nevýhodu a tím je absence : myslivého extrovertního pohledu (pohled bez osobních vlivů, strachů apod.) , emocionálního pohledu (jakým způsobem ponaučení funguje na emoce), intuitivního pohledu (co ty dílčí chyby ve výsledku znamenají) a percepčního pohledu (co všechno, co se děje špatně, je ve finále doopravdy špatně). Samozřejmě není v kapacitách jednoho člověka všechny 4 pohledy (extroverní a introvertní navzájem) obsáhnout.
Píšeš, že příčina je sebeláska – nicméně ta sebeláska definuje instanci, která zpracovává zkušenost a zároveň ji ovlivňuje – a tím je „já“. Bez toho, aniž by tě například tvé „já“ nabádalo, že žaludek již nemá, co trávit, tak se třeba ani nenajíš. V tom je ego potřebné a důležité pro zdraví. Pokud se ale ego stane rozhodujícím soudcem všech tělem registrovaných okolností, pak nastává ten efekt, co píšeš o té sebelásce – tj. egoismus. Pozor, to, že k egu připojíš nějakou ještě vyšší instanci – např. boha, osud, ničeho zásadního nedokážeš, stejně je to ego, kdo rozhoduje (a ovládá tělo), jestli to bude tak nebo jinak. Proto i upřímný, duchovní člověk je svým způsobem svině (nebo tomu říkejme tělesnost, hrubozrnost apod.). Ale i tak to není špatně, špatné je jen držet ten jednostranný pohled ideálu, kterej působí ten bordel, o kterém vlastně píšeš.
Takže bych se na to podíval z jiného úhlu pohledu – jde o to, že tvůj pohled na svět je z principu omezen, to není špatně, to je jen unikátnost tvé lidské duše, ale k tomu jsou tady další lidé, kteří to vidí „jinak“, ale jejich pohled je také omezen (ze stejného důvodu). To ponaučení, o kterém píšeš, ale nepopisuješ, spočívá ve všeobecnější dynamice sdílení názoru – ale ne v tom smyslu, že se máme přesvědčovat, kde je pravda, ale pomáhat si v tom, kde je realita – to znamená, kde se ještě myšlenkami pohybujeme na hřišti zvaném lidská společnost a kde už jsme mimo hřiště (a kde je pak už každá myšlenka správná ať je sebešílenější – tedy myšlenky nabývají mystických rozměrů ). Protože to, proč se „já“ stává tím univerzálním soudcem, je kvůli tomu, že mysl, emoce, percepce, intuice způsobují ztrátu nadhledu a tedy vědomí ztrácí obrazně „půdu pod nohama“ a jediný, kdo to dokáže na nějaký čas urovnat, je právě „já“ – ego.

23.04.2014 15:32:53 | dead-head

© 2004 - 2024 liter.cz v1.7.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel