Had z ráje se toulal a cestou dělal zlo

Když v ráji už mohlo svítit sluníčko, být všemu klid, pohoda, všeliké hovada, ale i plazy, ryby a dokonce i okřídlené ptactvo mohlo poletovat, bez dalších hrozeb a nástrah, objevil se v zahrádce jménem svět ksindl a potvora H A D.

Tahle bezpáteřní rafinovaná entita prostě z ničeho nic vstoupila na jeviště, protože už už se zdálo, že mohlo být dobře a že lidi se mohou radovat, žít v míru, lásce, spokojenosti a hlavně svobodně, tedy zodpovědně vůči sobě, a především vůči druhým. Protože had nelenil, a jeho slizká kluznost mu umožňovala se pohybovat nemalou rychlostí, přišlo na to, čeho bylo třeba se obávat... Totiž na jeho úzkoprsou a citlivě promyšlenou lest, útok a zlořádstvo. Byl to had, který přišel o své vše, které mu bylo nejdražší. Jen jeho Jáství, nicnost a pocit, že středem Všehomíra musí být on jako zhmotnělé zlo.

Na světě spolu s ním žil i člověk. Vlastně ne jeden, ale hned několik rozličných a to jak tělesně, tak i duševně. Povahové rysy, nálady, stavba myšlení...To vše odlišovalo lidi mezi sebou navzájem...Maličkost, vysokost, ale i rozprostraněnost, nebo naopak "chudost" schránky. Had, ve své jízlivé dobíravosti se pokoušel všemožným způsobem mezi lidmi vyvolat zlořádstvo, souboj, vzaživou náladu a především závist, lakotu, zlobu, hádky, atd. Teleologickým určením jsoucnosti hada bylo lidem škodit. A protože to byl právě onen had - škoditel, někteří lidé se s ním museli, z podstaty jeho bytí setkat. Ať přímo, nebo nepřímo, ale museli...

Jedním z nich byl občan z nevelkého města uprostřed úrodné půdy středomořského náhorního výběžku, svažující se k athénskému přístavišti. Tahle duše nikterak vzdělaného a životem v polis nepopsaného živáčka se svým životem a krizemi zmítána drala o právo existence, toho majoritního zájmu každého BIOS a především BIOS Energykos, živoucí duše života aktivního... Chasník za úmoru vstával, aby do svého obydlí které čítalo několik světnic, pár komnátek pro zvířectvo a malé úrodné políčko za domem obstaral dostatek životadárné boží many, která měla uspokojit každý den hladovějící krky dorůstajících dítek a zbožné vlastní manželky, která vždy s laskavou náručí a slovem, které pohladilo po duši, dokázala pomazat bazlámem choťovu psyché.

Jak život šel, léta ubíhaly, přešlo mnoho zim, děti rostly, přinášely rodičům jen radosti, když tu se z horských nehostinných planisk doplazil had, jež měl celý idylický symbol vyrovnaného života rozvrátit, neboť sám hladověl a strádal a co víc ho mohlo zasytit, než zlo, které jedovatým zubem a obratným jazykem opanoval.

Právě se už už blížil k obydlí chasníka, když tu najednou ucítil vůni šance a možnosti, jak smrtelnou ránu může způsobit, když ze zálohy zaútočí. Jeho velkolepý plán byl zosnován, když tu pojednou se už už hotovil provést skok a pak si řekl,že raději se ještě posilní dávkou tichého přitakání a na druhý den bude lépe, než nyní.

Přišlo ráno a podzimní vítr prohnal na polích poslední divoké zvířata a už už je hospodáři zaháněli do stájí a dobytčích komnátek hospodářství. Protože Andros neměl mimo pár slepic, co už ani vajíčka nedávaly, a obchod s olivami také upadal, rozhodl se, že musí najít plán. Našel jako ctihodný občan zaměstnání u městských úředních stavů a pojednou se mu začalo dařit více, než si zprvu myslel. Povolání úředníka, které mu sedlo jako plátno na opálené zmužnělé tělo ho uspokojovalo a Andros, i Eufrosyna pojednou našli eudaimonickou duševní blaženost a rovnováhu. Ona jako manželka městského úředníka za peníze z prodaného hospodářství obstarala dům pro rodinu a manžel se naplno mohl věnovat úředním povinnostem. Děti, v adolescentním věku, se již osobnostně profilovaly. Janisa i Akakios poznaly, že město má více možností, jak naplnit tužby jejich života. Otcovy drachmy, kterých bylo více a více přinášely v služebnosti především zdravý rozvoj, štěstí, uspokojení, radost, pocit exaltace jejich společenské důstojnosti a otcovo chřadnoucí zdraví, bičované větry podzimních nížinných dunějících vánků, ale i potem zalité čelo a tváře letního mořského slunečního běsnění dávaly poznat, že sedět v úřadě městské rady je daleko lepší podnik...

Had se tou dobou dostal na jejich stopu a měl pocit, že jeho chvíle po mnoha a mnoha letech právě nadešla. Brázdou, kterou nechaly stopy svažující se krajiny do přímořského přístaviště se dostal až k městským domům za hradbou athénskou, když spatřil, že domov Androse a Eurosyné jsou plné štěstí a neskrývaného veselí. Tu věděl, že jeho úkol nadešel. Buď teď a nebo nikdy... Eurosyné doprovodila Akakiose do gymnaziónu na odpolední cvičení, aby cestou zpět do domu nakoupila čerstvou zeleninu, ryby a koření na večerní hostinu. Janisa v plátěném přístřeší na náměstí prodávala hliněné nádobí do domácností, když tu se švitoření hadovo zdálo být nejsilnější. Andros procházel úzkou uličkou, když tu se na něj ze zídky, obepínající jejich městský dům, vrhnul had útočník. Šel mu po krku, aby mohl zasadit smrtící jedovou dávku. Podařilo se mu to, protože stárnoucí chasník již s podlomeným zdravím nebyl s to přemoct úlysného hada, který ve své bezpáteřní obratnosti se ovinul kolem silného, mužného krku. Otevřel ze široka svou šlachovitou hubu a naposledy syknul... V tu chvíli se Andros sesunul k zemi, listiny které nesl svinuté popadly tu tam ledabyle k zemi a bezvládné tělo, otrávené jedem leželo bezprizorně, bez známek života. Netrvalo dlouho a jak to bývá, kulaté drachmy se rozkutálely, živobití rodiny se rapidně zhoršilo a zbožná Eurosyné zůstala na starost a péči synovi, který se stal vládcem rodiny a domova.

Životní pouť Janisy, která svůj spanilý život zaprodala zbožnému přání duševní i tělesné čistoty nemusíme dále popisovat. Nestála o jakékoli mládenecké přimlouvání, byť byla inteligentní, rozumná, krásná a jak to u žen jižanského slunného vzevření bývá, dvořil se jí kdejaký společenský stav, od prostých občanů, přes obchodníky, všemožné úředníky, vojáky, i městské politiky skoro každý a přesto striktně odmítala... Zemřela v nevelkém věku, snad nedožitých padesátých narozenin...

Akakios odejel s vojenským šikem do Persie a dodnes se neví, zda se jeho chrabrá duše stále prohání po písku perských dun, a nebo zda někde jeho rod pokračuje...Z dochovaných zmínek však jisto, že Eurosyné, přežila strasti a útrapy života, a s prosebnou touhou odešla ve věku šedesáti tří let, kdy jí duše opustila navždy pro slabost z vyčerpání. Valnou část života se věnovala výchově dětí, ze které zanechala několik písemných památek, uložených nyní v městském muzeu. O životě víme, že nikdy nenašla ztracenou spokojenost a rovnováhu, když had, to ztělesnění zla nejdříve vzal manžela, pak ponenáhlu a pomálu dceru, syna a pak i ji samotnou...

Co však se spolehlivě dochovalo je památná dlaždice, kterou magistráti nechali zhotovit na památku ctihodnému úředníkovi Androsovi, v odlehlé uličce athénské třídy staré čtvrti... Na ní vytesáno, že zde položil život úředník, co se snažil o kousek štěstí pro obec, rodinu i bohy, kterým spíše měl přinést radost a pocit naplnění, stejně tak jako do tváří jeho rodiny, ale vše co přinesl had, byl jen smutek, bolest, zrada, a osudná rána, která toho památného dne sestoupila na zbožného a nevinného Androse.

Had svou pouť koná dále a nevinné a sílící utíná již v jejich zárodcích...