Fotka a slzy

Na tom nezáleží. Copak musím psát vždycky podle pravdy? I slohové práce, kde vyprávím o svém nejlepším dni v životě nebo o vánocích, mají malou část smyšlenou. Koho by zajímalo, že mě rodiče ráno budí skoro až násilím, protože mám tvrdý spánek a jen tak něco mě neprobudí. Koho by zajímalo, že Vánoce už nejsou těmi vánoci, které si nepamatuji. Rok od roku jsou jen dalším otravným svátkem, vysávající chabé finanční zdroje. A ten můj nejlepší den? Po posledním roce si ho nepamatuji. Všechno odkazuje na dětství, po kterém se mi stýská. Po lezení po stromech, roztrhaných kalhotách, honění slepic, vyrábění luku, praku. Je to všechno pryč a mě zbývá jen naděje, že jednou moje dítě bude mít stejně krásné dětství, jako bylo to moje. Fotka rodičů z dovolené to všechno zhoršuje. Pomyšlení že ti dva lidé jednou spolu nebudou. Jako to ráno, kdy se naši hádali tak hlasitě, že mě probudili. Nešlo dlouho předstírat, že spím, jakmile máma odešla, rozplakala jsem se a táta mě utěšoval jako tehdy, když jsem byla malá. Opět kvůli tomu nespím, bere mi to sílu. Tu sílu, které jsem jako malá měla dost a dokázala se všemu postavit. Dnes se jen schoulím do klubíčka a doufám, že bolest nebude tak velká. Jako kdyby citovou ránu zbrzdil slabochův ústup. Dusila jsem to v sobě několik let. Jednou to muselo ven, proč teď? Zvlášť poslední rok, měla jsem přátele. Ne, nebyli opravdoví, ale to jsem zjistila moc pozdě. Teď mě svazuje nedůvěra, chodím kolem lidí jako kolem propasti, do které se bojím spadnout, byť jen nahlédnout. Je tady pár nových lidí, musí mít ale se mnou trpělivost. Ještě k nim nemám takovou důvěru, ale někdo je na dobré cestě. Je taková spřízněná duše. Možná mu nakonec budu moci věřit. Všichni přátelé, ale nakonec pochopí, že na Olču, nebudou mít nikdy. Ona je pro mě ta nejdůležitější. Zůstane se mnou, i kdybychom jedna pro druhou měli něco obětovat. Ale já vím, že to by ani jedna nikdy nedopustila. Jsem ráda že jí mám.