Motivy

      Říká se, že lidi si mají pomáhat. Napadá mě: „Proč?“ Je to otázka pátrající po motivu takového činu. Někdo může namítnout: „Motiv je vedlejší, důležitý je výsledek.“ Má pravdu, ale jen částečně. Když si představím, že ve chvíli, kdy mi někdo blízký pomohl v nouzi, se dozvím, že to udělal jen proto, že ode mne cosi očekává, vím, že mě zklame na celé čáře. Jiné je to, jde-li o někoho cizího, ale ani v takovém případě mě jeho kalkulace právě nenadchne.

      Nabízí se ta často opakovaná myšlenka: „Jednou pomohu já, podruhé zas někdo jiný mně. Řekla bych, že to ale trochu pokulhává. Já teď pomáhám, ale: co když mně pak nepomůže nikdo? Kde je ta jistota, jak dopadnu já? A při pohledu z druhé strany je to vlastně zase jen kalkul.

      Od kamarádky jsem vyslechla další názor: „Pomáhám ze sobeckých důvodů

 – chci si udělat radost a mít pocit, že jsem zase o něco dokonalejší. Namítla jsem, že takový postoj se mi moc nelíbí. (upřímnost za upřímnost). Jenomže, když pak jdu někomu na pomoc, napadá mě, jestli vlastně na tom nejsem stejně jako ona!

      Pak je tu ještě jeden trochu problém při rozhodování, zda mám s někým začít komunikovat a nabídnout mu pomoc. Je to ostych. Nebude to nějak trapné? Přijdu vhod? Nebudu spíš obtěžovat? Nedávno se mi přihodilo, že přede mnou žena jedoucí na vozíku se náhle zastavila a začala se pomalu zvedat. Tak tady skutečně nebylo o čem přemýšlet. Pomohla jsem jí obléknout si kabátek a ona s poděkováním zase jela dál.

      Ale před několika lety jsem se dopustila takového nenápadného zaváhání a vzhledem k jeho důsledkům jsem později musela hluboce litovat….

Pracovala jsem na úřadě, kde jsme měli, mimo jiné, za úkol zvát si ještě před soudním jednáním rozvádějící se manžele a řešit otázku budoucí péče o jejich nezletilé děti. Přišli manželé a paní mi líčila, jak manžel ji i děti neustále týral nesmyslnými výstupy. On nyní ničím neoponoval, byl skleslý. Zeptala jsem se ho, proč to dělá, jestli by to nemohl změnit. Řekl mi, že nemůže, protože má sám se sebou starosti a hleděl přitom na mne skutečně nešťastně. Nebyla to sice moje povinnost, ale mohla jsem (odvážně) jeho ženu poslat pryč a s ním si promluvit mezi čtyřma očima, snažit se mu poradit nebo doporučit odborníka. Neudělala jsem to, snad z obavy, aby si pak jeho žena na mne nestěžovala, že mu nadržuji. Prostě jsem to neudělala. Ani při čekání u dveří soudní síně. A za pár dní mi přišla zpráva, že tento člověk spáchal sebevraždu! Zda-li by mu rozhovor se mnou zlomově pomohl, sice nevím, ale v mém svědomí o tohle nejde. To nejhorší na tom je, že se taková věc už nikdy nedá vrátit zpátky, je definitivní.

      Ale abychom se vrátili k těm motivům. Jistě se shodneme na tom, že ideální je nezištnost. Myslím, že i v dnešním, poměrně dost pokaženém světě je stále ještě dost lidí, kteří nezištně pomohou. Asi je tedy nejlepší jednat ihned a impulsivně bez velkého rozmýšlení, které stejně k ničemu dobrému nevede. A jestli přeci zapřemýšlím? Když je pak po všem, mohu si vychutnat ten známý příjemný pocit, protože vím, že jsem v rozhodující chvíli musela nejdříve překonat ostych a taky ještě svou přirozenou lenost a nemyslela jsem dopředu, co z toho budu mít za užitek.