Co kdyby nebo až ...

CO KDYBY nebo AŽ ...

Nastává tma... konec se blíží?!?!
Máme se bát?
Jednou čeká každého z nás konec – skončíme svůj život stejně, jako končí posledním záběrem každý film - ať už jde o komedii či tragédii. To je nám dáno do vínku. Narodit jsme se mohli, zemřít musíme. To je neměnný zákon našich životů. Má-li přijít konec, měli bychom tak trochu bilancovat. Splnili jsme svůj úkol na tomto světě?
Za sebe myslím, že ano. Poznal jsem přátelství, ochutnal jsem lásku, podílel se na vytvoření pevných citových pout s lidmi, které mám rád a jsem šťastný, že jsem měl tu čest žít v jejich době, promítnout se do jejich životů stejně jako oni do života mého. Poznal jsem bolest zklamání, která mě provázela dospíváním, poznal jsem zákoutí a hlubiny duše člověka, který nikdy nevynikal fyzickou krásou – i za to jsem životu vděčen, ukázal mi, že žít se dá šťastně i se slzami na víčkách. Poznal jsem víru a pohlédl jsem do očí naději. Vždycky jsem viděl nebo alespoň tušil světýlko na konci dlouhých tunelů utrpení – o to více jsem pak vnímal tu záplavu jasných barev a světla, která mne obklopila ve chvíli, kdy tunel znenadání končil. Život mě naučil trpělivosti a skromnosti, naučil mne radovat se z oblak, padajících kapek deště nebo z tance bělostných vloček sněhu. Mám rád svět kolem sebe, miluji lidi, které jsem poznal ve víru lásky a přátelství. Asi jsem nestihl všechno, co jsem kdy stihnout chtěl – to se snad podaří příště. A má-li přijít konec – pak odpouštím všem, kteří mi jakkoli a kdykoli ublížili, prosím za odpuštění – pokud jsem někomu já ublížil a slibuji všem, které miluji, že se s nimi v příštích životech určitě potkám a že navážeme s určitostí na vše dobré, co nás momentálně spojuje a co snad můžeme brzy ztratit.
Je-li předpokládaný konec nevyhnutelný – obejměme se na dálku a blízko a nezoufejme. A bude-li nám dáno i nadále žít – pak žijme své životy na plno v lásce a přátelství. Ať tak nebo tak – chod věcí neovlivníme. Bůh s námi !