Konec

Tak jsem se rozhodl na ty prázdné sliby konečně zapomenout a svou pohádku, která se mi nesplnila hledat jinde. Už né v područí hezkých úsměvů a nazdobených hadříků které akorát uměly slibovat a brát. Seděl jsem tam, kde to začalo a kde ty myšlenky poprvé vzaly za slova či básně a tady to taky skončí u slov a básní. V prázdnotě štěstí hledat nejde. Okolo proletěl pták, už se začíná stmívat a šeřit. Já se stále loučím. Prosím vesmír, ať mi dá sílu začít znovu, ať zahojí mé rány a dá mi prozíravost. V někom kdo srdce plné lásky má a neotáčí se jen za pozlátky. Umění je jít proti proudu za svou pravdou né se nechat ukecat okolím. Pomalu slunce zapadá a já vzpomínám, jaké to tehdy bylo a loučím se. Měl jsem rozum poslechnout, věděl jsem, oč jde, je to tak snadné a lehce viditelné. Jenže ty krásné slova o pohádce snech a kouzelných písmenech, které byly pro mne tak známé. Lákavé jak pro včelu pampeliška. Lidé dokážou být tak slepí. Setkávám se s tím poměrně často. A pak stačí jim tak málo a svých snů pod vidinou jednoduší cesty se vzdají, za pozlátky potom utíkají. A z těch hodin a hodin textu co byly napsány ty krásné slůvka věty a myšlenky má být prach. Ale proč? Kde se to všechno pokazilo? Ztratilo. Je to tím že lidé rádi zapomínají, jací chtěli být a raději se vrací tam, kde jim bylo dobře, aby už netrpěli, poslechnou ostatní a pod rouškou drog či alkoholu raději zapomenou.
Nikdy jsem se se sny nesvěřil, protože nikdy mi k tomu nebyl dán prostor a já nepotřebuji hulákat do světa, jak jsem úžasný, oheň lidi vždycky najdou.