***

Rovnoměrnej monotonní vítr nasával lidi, roky i předměty, unášel je někam do neexistujícího rozpáraného nebe a sypký a drsný drobky padaly na naše stopy, které už za malou chvilku měli zmizet...
Jak majestátný a spravedlivý trest za zločiny, omyly a chyby lidského tvora. Svou přítomností, nedokonalostí jsme nabourali řád této planety, kdyby jen planety. Ba ne jen planety, ale celého vesmíru.
Stála tam s očima upřenýma na něj. S chvějícími se rudými rty, které vypadaly jako krvácející rána. Už, už otevírá ústa, ale opět je zavře, uzamkne je jako na nezdolnou petlici svých hranic. "Začnu tedy já,,. Ozvalo se trochu tázavě, čekajíc na její reakci, nebo alespoň náznak souhlasu. Aniž by ho vytrval. " Vymlouvá se, lže, zapírá, mlží a zasývá mě svými polopravdami ,,. " Opravdu si myslí, že jsem hloupá ?,, A tak trochu ho přestala poslouchat a byla na něj naštvaná.
Lidskost, člověk?
Nedokonalý a přeci tak majestátní tvor. Nebo umělecké dílo? Co je totiž zázračnějšího než lidské tělo? Zrodí se a jen co se vyvinou první buňky, už ochabují, stárnou a umírají. I život toho nejubožejšího z ubohých, tak toho nejuznávanějšího z uznávaných, končí pouhou smrtí. Jen hlína, chlad, brouci prožírající hnijící tělo a víc už nic.
"Copak jsme spolu nebyli šťastní?,, Jeho myšlenky proudili, jako řeka, která je zneklidněná po bouři. Ona mu jen potvrdila na co se ptal, při čemž se začal zvedat vítr. Šťastní spolu byli to zajisté ano, ale nestačilo to jako omluva za to, že předchozí noc byl s jinou.
Chtíč, lidská vlastnost, stará jako samotné lidstvo. Lze jej potlačit, ale jen opravdu silné nátury to zvládnou. Tak krásné slovo a kolik škody se nadělalo. Řekne se chtíč, chtíč, chtíč, ale jen zřídka komu dojdou následky tohoto slova. Zaměřili bychom se na lidskou řeč, tak ani nespočítáme kolikrát za den slova "Já to chci,, padnou.
Dva milenci to byli. Přesto co jí provedl ho milovala nadevše, byla ochotna mu vše odpustit. Však postupem času jejich láska rostla, až začala být nedůstojnou. Pokaždé, když se políbili jako by jim to bylo málo, jeden chtěl vtisknout rty do rtů toho druhého. Pokaždé, když se milovali, dostali jen pocit chvilkového, povrchního opojení, namísto toho, aby se stali jednou osobou.
V lásce utrpení. Ve vášni sobectví. V smrti vykoupení.
Drží se za ruce, stojí vedle sebe. Spánky pevně připlé k sobě. "Uděláš to ty?,, Její plavé vlasy bouřlivě tančili v rytmu větru. Slyšet byl už jen výstřel a víc už nic... Zdálo se že nic. Na první pohled mohlo vypadat, že se nic neděje, že jen dva blázni se spolu zabili. Ale v samotném jádru všeho dění, jako by se hnulo svědomí.
Rovnoměrnej monotonní vítr nasával lidi, roky i předměty, unášel je někam do neexistujícího rozpáraného nebe a sypký a drsný drobky padaly na naše stopy, které už za malou chvilku měli zmizet...