Úvaha na konci dne

Úvaha na konci dne

Co to znamená spisovatelská krize? Možná právě jednu prožívám. Nedá se říct, že by mě to nějak skličovalo, nebo dokonce znepokojovalo a trápilo, jen se nad tím pozastavuji a snažím se to otevřít.
Mám silnou touhu tvořit, nebo vytvořit něco nového. Chci psát a dokončit svůj příběh, nebo napsat něco strhujícího, ale nejde to. Vystihuje to jeden monolog mysli. „Jak mám psát, když nevím o čem? Vím o čem, jenom neznám slova, zas a znova.“ Asi tak se teď cítím, ale čím víc se do této problematiky nořím, tím snadněji se mi o ní píše. Co z toho vyplívá? Už zase píšu a to o tom, co mě zrovna v tuto chvíli trápilo nejvíc, a přes co se takřka nedalo dostat.
Myslím, že důležité je vyjádřit aktuální pocit mysli a snažit se z něj dostat to nejčerstvější a nejsilnější. Nesmíme zapomenout na to, že v každém takovém pocitu je potenciální pokladnice plná nových a dosud neopracovaných drahokamů. Proto je důležité začít tvořit, i když se z počátku může zdát, že je to marný boj a vede jen k dalšímu zjevnému neúspěchu.
Myslím, že při takovémto rozpoložení je třeba dolovat myšlenky, co jsou hlouběji než ty ostatní. Dolovat je, ba přímo odtrhávat ode dna, kde leží schované, možná už od našeho zrození a čekají na svou příležitost. To jsou ty pocity hluboko v nás.
Možná právě taková tvůrčí krize znamená, že jsme už všechny problémy i krásně věci, nebo jen pouhý nápad, vše už jsme z našich vod myšlení pochytali ba dokonce i tou nejjemnější síťkou procedili. Proto nás už pocit z nich, tak snadno nenaplní a musíme hledat hlouběji.
Ale co je dobrá myšlenka a jak ji správně rozvinout? To je otázka. Myslím, že každé myšlenky, která z hlavy nadarmo vypadne, je škoda. Také myslím, že každá myšlenka, ať šílenější nebo zvrhlejší si zaslouží pozornost, protože nikdy nevíme, co se může skrývat za jejím pomyslným rohem.
Dostávám se k jádru problému a ten je, kde načerpat novou inspiraci. Řeknu jen jedno. „Na nehybného člověka nedolehne.“
Může to znít jako klišé, ale nejhezčí na lidech je to, že jsou to lidé. Máme neuvěřitelné možnosti a v hlavě si dokážeme vytvořit vše. Je jen na nás, jak moc se věcem otevřeme a necháme se jimi pohltit. Proto bychom, i v těžších dobách a spisovatelských krizích neměli klesat na mysli, ale do mysli a odtrhávat usazené myšlenky ode dna. Očistit je od porostlých řas a dát jim lesk. Pak, když se nad nimi zamyslíme a zkusíme je otevřít, možná právě pak, je dokážeme světu ukázat v plné a majestátní síle.