Egon Bondy - revisited

Báseň Egona Bondyho s názvem Zbytky eposu, se mi zalíbila okamžitě po prvním přečtení.

 

...

Hovno vláda hovno demokracie hovno svoboda

hovno skvělá hospodářská properita národa

...

Hovno Marx a hovno papež hovno revoluce

hovno vaše víra hovno vaše pracovité ruce

hovno naděje dokonce všech hoven meta

hovno vlast a hovno vývoj světa

…

 

Pro mě je to oslava subverze v nejčistší podobě. Je v ní zakodováno ono posvátné NE všemu sakralizovanému, etablovanému a zmrtvělému, ale i utilitárnímu a normalizovanému. Současně je zde přítomno přitakání životnímu elánu, který se nechce nechat prefabrikovat do strnulých formulek a samozřejmých klišé. Když vám dají linkovaný papír, pište napříč! Když na vás někdo zařve skoč! S klidem odpovězte: „Proč ne, ale jedině s ledem“.

Ta báseň je obdivuhodný pokus o destrukci hegemonického slovníku své doby. Což je o to víc fascinující, že její vznik se datuje do let, kdy se chodilo bručet anebo do dolů za mnohem subtilnější „vykročení z řady“ (napsána byla v roce 1952). Bondy svou anarchisticko-destruktivní kadencí palí po všem svatém a nedotknutelném co konstituovalo život za reálného socialismu. Pod monotóně se opakujícím slovem „hovno“ se hlásí k životu síly, které nechtějí být ignorovány ani integrovány do formalizovaného žargonu dobové ideologie. To „hovno“ je druhou stranou mince velkých slov, které nepokrytě devalvuje a neguje. Je jejich inherentním stínem a neredukovatelnou součástí, kterou nelze popřít a zaretušovat. „Hovno“ je věc sui generis - nelze proti němu argumentovat, není možné ho odvysvětlit ani falzifikovat. Jistě, normální „hovno“ lze smýt, avšak po přečtení básně ta slova zde denuciovaná už nejsou jako dřív, něco z něj na nich přece jen ulpělo.. Jedním z důsledků je, už je nelze tak snadno brát „do pusy“ a ohánět se s nimi. Možná i díky Bondymu ztratily svůj lesk a glanc, svou svatozář. A tak je lépe vidět, čím jsou, čím také vždy byly – zbraněmi na obranu něčích zájmů a tužeb, hradbou proti našim vnitřním úzkostem a nejistovám, korouhví, pod níž se mají sdružit pravověrní, trubkou, která vybízí k útoku...

Dalším, neméně důležitým aspektem básně je, že svými „hovny“ odhaluje jakousi niternou prázdnotu a apatii světa kolem. Naši duchovní nahotu odíváme do překrásných, leč vyprázněných, pojmových fluskulí. S vlastním životem nakládáme podle hesla „klidně na porážku, jen ať nás vedou“. Není zde nic, co by mělo větší hodnotu, za co by se dalo postavit, nic co by nestálo za „hovno“. Všechno je malé, slizské, podlé, vylhané a vyhaslé. Chtělo by se říci, „lidské, příliš lidské“. Životu schází vertikála, něco k čemu by se člověk mohl vztáhnout, o co by se dalo opřít, avšak co by se nakonec neukázalo býti zas jen „hovnem svého druhu“. Bondy se nebojí logického důsledku svého vidění světa a proto ani překvapí, že jediným „pevným bodem“ pro něj zůstává smrt.

 

…

naše drahé Hovno! Pozlať nám ho pánbůh

to je vše z vědomí, že smrt nedává na dluh

ale protože vy všichni nemáte čím platit

koukáte se aspoň v hovnech ztratit.

…

 

Jeho báseň je pamfletem proti „zparchantělému životu“, tak i ódou a modlitbou za svobodu slova a tím i za svobodu života vůbec. Je plna radosti a hravosti, ale i vzteku, odporu a touhy nenechat se semlít a duchovně vykastrovat. Ačkoliv byla napsána před více jak půl stoletím, domnívám se, že neztratila nic ze své aktuálnosti ani průbojnosti. V mojich snech a fantaziích, v mém „never never landu“, touto básní každoročně zakončují naši prezidenti své Novoroční projevy...

Postřehů a myšlenek, které toto dílko evokuje by bylo jistě mnoho. Ale myslím, že to zatím stačí.Vlastně, přečtěte si to, ať můžete sami posoudit, jestli jsem nemluvil „moc z cesty“...

 

„Na život a smrt se vyser,
tady leží Zbyněk Fišer.“