VIR

Kdo mě zrodil, nevím, má povaha je stálá, duši nemám, nevadí, o to větší chuť zabíjet.
Ne, že bych byl klasický zabiják, sem si tam odpočnu, tři sta let si klidně schrupnu.

Ono to bylo celkem nudný, těch pár stovek miliónů let, jen si představte- ty velcí dinosauři, metrové vážky, hubení dinosauři…. Pořád dokola. Akorát na prakrokodýla jsem nelezl, ten měl imunitu, že jsem se nestačil ani rozmnožit. S hrůzou jsem utíkal pryč, a už ho nechci vidět.

Zábavnější to bylo, až se objevili bytosti zvané homo. Ti první se mnou začali bojovat jinak, než jsem byl zvyklý.
Když na mě šamani mávali a zpívali, to bylo ještě dobrý, ale najednou ta síla imunity narostla tak divoce, že jsem zdrhal a šlo mě o život. Většinou jsem byl ale spolehlivým zabijákem.
Akorát ten neandrtálec mě nešel, byla tam zima a byl strašně odolný.

Po výprasku jsem si musel odpočnout aspoň sto let, aby mě nikdo neznal.
Tak šly věky věků…

Nejdřív jsem zabil pár zvířat, abych se dostal do formy a pak šup na homo. Ve středověku to byla sranda. Bohatý nebo chudý to mi bylo vcelku jedno, sem tam se vyskytl jedinec virů odolný, ale to nekazilo náladu.
Jo, to Vám musím říct, hrozná zábava byla, když nastoupila jakási víra těch lidí, že „víra tvá Tě uzdraví“. To jsem málem umřel smíchy a všechny zabil.
Horší bylo, když někdo zavolal babku kořenářku. Pokud to na mě zkusila oplatkem, vraždil jsem bez milosti.
Horší bylo, když na mě nastoupila vědma. To jsem dostal výprask. Fuj.

Naposled, jak jsem vběhl na tu selku. Byla to silná ženská, zvyklá dělat a dobře krmená. To vám byl boj, až jsem si tý ženský začal vážit. Už jsem byl i na odchodu, my viry jsme staromodní. Ale pak Vám přišly ženský z dědiny a začaly… a jedna zase s tím oplatkem. Do mě vjela taková zlost, že byla do půl hodiny na onom světě.
Pan táta nejdřív zuřil, ale pak začal koukat po mladé děvečce, tak si říkám, Ty to taky slízneš.
Hup na něj, ale tatík byl z jiného těsta. Nejdřív na mě slivovici, pak med, postel, a pak… potvora zavolal vědmu… co Vám budu povídat, musel jsem mazat.
Po tomto výprasku, říkám si musím aspoň pár set let si odpočnout, to dá rozum, né.

Tak si spím u cesty, parádně zakuklený, když to najednou…

Slyším řev, že by sedláci na poli? Zvířata ztichla. Asi nový druh homo, který neznám.
„Táto houba!!! Na houby já seru, já chci pivo!!“„Fuj táto, jak to mluvíš, uslyší Tě děti!“ Na děti já seru, já chci pivo!“ Tatííí další houba! Jů , já do ní kopla! „Aničko opatrně, ať se neušpiníš…“

Pak se to vynořilo ze zatáčky- divní tvorové funící, potí se, zvláštně oteklí. Říkám si, asi řvou bolestí, přepadlo je něco silnější než já, a teď umírají. Po cestě se odvalili další bytosti v podobném stavu, sem tam i klasický homo jak byl sedlák. Tak to šlo celý den.
(Netušil jsem, že v blízkém městečku se otevírá supermarket.)
Začal jsem se bát, strašlivě bát. Zde vyrostlo něco, co zvládlo vyvolat epidemii. Mám pouze dvě možnosti zmutovat, nebo zahynout.

Tak jsem se rozhodl přijít té věci na kloub, popřípadě zmutovat. Počkal jsem, až se jedna funící koule „ohnula“ pro petrklíč (netuše, že je chráněný a za půl hodiny ji zvadne) hup, a už jsem byl v ní.
Nejdřív dýchacími cestami do plic, pak se ukáže. No to jsem netušil, že zde hoří. Najednou jsem byl v dýmu. Pak nastal strašný kašel, a já byl málem zase venku. Dehtové pasti na mě číhaly na každém kroku. V plicích nebyl.
Šup do cév, prolítnu celý organismus. To Vám byl binec, to jsem nikdy nezažil, hromady tuku, cukrů, cévy sem tam málem ucpané, cukalo to s námi, jak se srdce snažilo protlačit krev. Ptal jsem se krvinek, ale nic nevěděli, měli co dělat. Pravidelně docházelo k zúžení cév, pak zase nějaká látka cévy roztáhla.
Vlítl jsem do žaludku, bývá většinou prázdný a malý, tady byl velký a plný. Asi jsem se trefil do oběda, ale ta bytost do sebe naládovala tolik věcí, že kdybych nebyl vir, tak jsem umačkán.
Hledám dál, játra, ledviny, ostatní orgány – přetíženy ale tu potvoru nemůžu najít.
Bude ve svalech! Tak lítám po svalech, nějaká nemoc je musela už ničit, většina z nich je ochablých, většina nevyvinutých. Dobrá práce.

Jo to jsem Vám asi neřekl o té krabici smrti. To jenom tak na okraj.
To Vám vlezou večer do „takový“ krabice, tam před nimi stojí humeňour, cosi na ně řve, do to řve hudba, říkali jumba, nebo co.
Na tuto hudbu se všichni snažili co nejrychleji zabít. Kroutili, poskakovali s tím svým tělem takovým stylem, že jsem měl strach, že nebudu mít s čím mutovat.
Pak toho nechali, co si do sebe nalili, říkali tomu tekutý chleba, někteří víc, někteří míň a byli na tom hůř než předtím. Smekám, tohle jako vir nedokážu.

Co Vám povídat, nenašel jsem nic, s čím bych měl mutovat. Tak jsem na ni vlítnul. Zavolali šamana, ten nezpíval, dal ji tabletky a odešel. Pak se stalo něco, co jsem nečekal.
Snížili teplotu, takže jsem se pohodlně množil.
Pak vypnuli imunitu. To už jsem ryčel smíchy.
Pak přišlo něco, co jsem neznal. Bylo to silné plošné, ničilo to, na co to přišlo.
Protože jsem zkušený staletími protřelý, všemi mastmi mazaný vir, mě nenašli.

Zkoušeli to mockrát, naštěstí vědmu nepřizvali.
Pak mě to přestalo bavit. Odešel jsem v tichosti po ránu. Bylo po všem.

Zavrtám se na aspoň na 100 let, třeba to pak bude lepší… třeba zase budou ty metrový vážky…