DĚS

Jsem Děs, moje matka Hrůza, otec Hnus, bratr Strach. Rodinka k pohledání. Žijeme pospolu a milujeme lidi. Někdy se k nám přidává i Běs, to je vzdálený příbuzný.

Budu mluvit za sebe. Narodil jsem se při vzniku homo. Dovedete si představit pocity bytosti bez zubů, drápů s kamenem v ruce, jak stojí proti šavlozubému tygru? To je děs!

Kolik mě to stálo úsilí, abych přetvořil sám sebe do zbraní, které jsem předal lovcům, aby mohla působit Hrůza?
Jenom prvotní oheň, tam se našel první statečný, který mi odolal. Přál jsem mu to.

Byl jsem u Kaina, když zabil Abela, byl jsem s ním i v bažině.
Byl jsem u prvotních zemědělců, kteří měli takový děs z lesních Běsů, až postavili menhirová pole. Celý starověk jsem tvořil dějiny. Byl jsem u všech válek, se mnou usínali vojáci i vojevůdci.

Užil jsem si to v jiných kulturách, v Americe lidi skákali do sopek a jezer, mou oblíbenou lahůdkou byl rituál vyříznutí lidského srdce. No prostě děs, nebo Hrůza?
V Indii se mě báli i vyhlášení Bráhmové, jediný, kdo se mě nebál, Budha , můj miláček.
Do Řecka přinášeli děs hlavně z Asie, tam to byl někdy i pěkný Hnus.

Přítel Leonidas, král sparťanský, chlap na svém místě, mě roznášel, ale nebál se mě. Dodnes.

Kartágo mi dávalo hold svými dětmi, pak je vystřídali Římané s matkou Hrůzou.
V Římě jsem si vůbec užil, hlavně s císaři, dnes už nevím, zda císaři se děsili víc lidu, nebo lid měl větší děs z nich. Lidé mě vyhledávali a dokonce pro mě postavili arénu. Ráda tam bývala i má matka Hrůza, sem tam zašel táta Hnus.

Kdyby Spartakus poslech Běs, nemusel na konci života poznávat Děs.

Krásná perlička z Říma: jeden bohatý Říman byl vyhlášený svými hostinami. Když zchudnul, tak z děsu hladu spáchal sebevraždu. To také umím.
Nejvíc se chlubím, že jsem největší stavitel na světě. Stavěl jsem pyramidy v Egyptě i v Americe,
postavil všechny katedrály a kostely světa.

Byl jsem u vniku křesťanství, kde měli takový děs z Krista, že ho ukřižovali. Jenom andělé, sedící na kameni se mě nebáli.
Byl jsem u vzniku islámu, tam měli tak velký děs sami ze sebe, že museli zaútočit na ostatní…

Vraždil papeže, trávil kardinály, mučil biskupy. To byl děs. Nebo Hnus?
Byl jsem stálým hostem u Svaté inkvizice, no nevím, zda tam nebyla Hrůza častěji.
U klášterních zdí v těch mělkých malých hrobech, jsem dodnes.
Donutil jsem lidi odevzdávat veškeré majetky před smrtí… nutil křtít děti… zatratit rodiče…

Vraždil krále, ničil císařství… Byl jsem u všech náboženských i občanských válek
Obzvlášť úžasné to bylo u válečných zvěrstev, to miloval táta Hnus.(To bývá dodnes)
Jsem v mytologiích celého světa - děs…

Užil jsem si s tátou Hnusem i v „portugalské Africe“. Vlétl jsem mezi černochy jako vítr a skončil jsem s nimi na amerických plantážích. Pro pořádek musím říct, že jsem ulovil i pár plantážníků.

Byl jsem strůjcem první i druhé světové války, krásný děs u Verdunu, jaký nádherný Hnus v Osvětimi.

Po té druhé světové, jsem si řekl, že Hnus i Hrůza si užila požehnaně, já konec konců taky, celá rodina se sešla, a začali jsme preferovat mladšího bráchu, Strach.

Akorát matka si udělala s tátou večírek, to vraždění Tuciú nebyl děs, byla to Hrůza a Hnus.
Řekl jsem jim, co si o nich myslím, dali mi slovo, no nevím. Nejvíc se teď vyžívají ve filmech a televizi.
Jak jsem řekl, vše jsem přenechal mladšímu bráchovi, ať si užije, já si sem tam ještě smlsnu, uznejte, že to nic moc není.

Děs v práci: povýší mě?
Stihnu to?
Vyhodí mě?
Zvládnu to?
Zasype mě to v dole?

Děs v autě: Přejedu z pruhu do pruhu?
Rozjedu se?
Trefím se do vrat od garáže?

Děs v posteli: Postaví se?
Přijde?, už jsem starší…
Neuškrtí mě děti kvůli majetku?

Děs v rodině: má jinou…
Odpustí mě?
Nebo mě zase zmlátí…

Děs v lásce: miluje mě?
Nenávidím ho…
Dám to dítě do popelnice

Děs v obchodě: Děsím se, aby klient koupil
Děsím se, zda jsem ho dost vyděsil, aby koupil
Koupil, děsím se, aby to nevrátil, vyděsím ho znovu
Děsím se, že budu zase někoho děsit

Neděsím se, všichni okolo jsou zděšeni, proč se neděsím

Děsím lidi hubené, že nepřiberou, lidi tlusté, že nezhubnou, lidi mladé, že zemřou a staré, že už zemřou… Děsím v posteli milenců a stárnoucích žen.


Co naplat, můj největší přítel je člověk, nerad bych ho opustil náhle.

Co by si beze mě počal?