O Beznaději

Moje temná stránka. Nechci psát. Ale chci to ze sebe dostat. Mám vztek. Beznaděj, to je slovo. Černá. Temnota. Noc. Jede vlak. Mysl psychopata. V mysli psychopata. Na stole mám bordel. Kurva, na stole mám bordel! Nebaví mě to. Nic mě nebaví. Do háje se vším. Se všemi. Nikomu nevěřím. Je to jako má osobní zpověď. Nikomu nevěřím. Nemám je ráda. Lidi. Už si pečlivě vybírám, komu můžu věřit a komu ne. Ale… vlk v rouše beránčím. Už tolik lidí mě zradilo. Už tolikrát jsem se spálila. Co dělat? Ubírat se do světa vlastních myšlenek, vlastních povídek. Jen mezi mnou, propiskou a papírem. Nikdo jiný se do toho nemíchá. A tak to mám ráda.

                Beznaděj. Co je to? Temná stezka, slepá ulička, odkud není ani návratu, ani cesty vpřed? Místo, kde se ocitnete sami, jako byste seděli v autě, museli jet dopředu, ale nemohli byste? Jako kdybyste byli zaseknutí na místě a nesměli se pohnout? Nebo je to šance na nový začátek? Co když beznaděj ukazuje, že tudy to určitě nepůjde, že bychom to měli vzdát a jít jinudy…

                Tolik myšlenek najednou. Nesmím je pustit pryč. Nesmí utéct.

                Jít jinudy. Když to nejde zpět ani kupředu, tak co doleva nebo doprava? Ne. Vždyť – proč to vzdávat? Naděje umírá poslední. Ale co když už zemřela? Co pak? Je ještě něco? Zbývá nám na světě ještě něco jiného, když i naděje byla ve válce emocí zabita? Jako generál, vůdce vojsk… Zabij ho a celá armáda se vzdá. Poddá se. Ale jen na čas. Pak začne zase vzdorovat. Bojovat za svou věc. Povstanou z popela. Jako fénix. Ano, fénix. Když to nevyšlo napoprvé, tak napodruhé už to vyjde. A když ani to ne, tak potřetí už ano. A tak dál a dál… Historie se opakuje. Touto cestou prostě ne. Ale nepoučíš se. Hloupý ptáku.

                Naděje neumírá. Jen usíná. A vždy se pak probudí. Ať už je sebevíc slepá.