Cit, jak prosté

Od narození nás učí, že jsme vítězové. Ale je tomu opravdu tak? Rodiče nám odmalička vštěpují touhu být nejlepší, zazářit, vyhrávat a hlavně, co je opravdu důležité – být nejlepší za každou cenu.
Ne každému se to podaří. Někdo zažije zklamání a neúspěch už jako malý. Je zvyklý na slasti i strasti života a raduje se z každého úspěchu, byť sebemenšího. Co je hlavní, dokáže ho opravdu ocenit.
Zatímco jiní, mají to „štěstí“ a dalo by se říci, že odmalička mají vítěznou šňůru, která ne a ne skončit. Pak, když zažije konečně neúspěch, tak ho to v tu chvíli srazí do horoucích pekel. Jak se potom má člověk zase pomyslně zvednout a začít znovu a navázat na své předešlé úspěchy?
Drobné klacíky pod nohama zažil snad každý. Znáte to, co tě nezabije, to tě posílí. Ale co když nás vůbec neposilují, ale jen a pouze otupují? Když se nám něco povede, dokážeme se z toho opravdu těšit, nebo to bereme jako automatickou samozřejmost, která k našemu životu patří a tak to s úsměvem přejdeme? Tyto úspěchy pak ledabyle přecházíme a chceme víc. Víc. Víc čeho vlastně?
Na druhou stranu, prohra. Tu už jen tak nepřejdeme. Můžeme mávat rukou jak chceme, ale ta kovová pachuť v ústech zůstane tak či tak. A když těchto zaškobrtnutí za sebou přijde několik, můžeme rukou mávat jako na závodech, ale jediné, co se od nás očekává je, že se odrazíme od pomyslného dna a začneme znovu. Ale co když už znovu začínat nechceme? Nebo nemůžeme?
Touha být. Něco mít, něčeho dosáhnout. Je smutné, že tak povrchní věci nás až moc často pohltí. Naše ego nás žene dopředu, někam, do lepších zítřků, a až příliš často si neuvědomujeme, že lepší zítřky, po kterých jsme tak dlouho toužili, nás dohnaly a obklopují. A kdy nám tento pozoruhodný poznatek dojde? Samozřejmě, až, když nám proklouzne mezi prsty. Snažíme se ho zachytit, ještě chvíli si ten slastný pocit užít, ale výsledkem je, že chytáme vítr. Ta chvilka je pryč. Nemůže se vrátit, ani zopakovat. A najednou si připadáme jako v samotném dění vichřice, která s námi hází, kam se jí jen chce a my nemáme absolutně nic pod kontrolou. Všechno vidíme jakoby z dálky, vše, na čem jsme dlouhou dobu pracovali vidíme bortit a drolit se na prach.
Prach jsi a v prach se navrátíš. Jak šlechetné. Pokud je tomu tak, tak nač se vůbec snažit? Proč chtít někým být, něco dokázat, být tu pro své milované, když je to tak pomíjivé? Nebylo by snazší jednoduše existovat, nechtít, necítit?
Protože řekněme si to upřímně, cit je největší zhouba lidstva. Ten pocit, kdy se podíváte jeden druhému do očí, poprvé se políbíte, chytnete za ruku. Nepopsatelný. Ten pocit, kdy se podíváte jeden druhému do očí a ta jiskra je pryč? V tu chvíli všechno, na čem jste doposud pracovali je nepodstatné, vše jakoby neexistovalo a vy padáte někam, odkud není úniku a odkud vám nikdo na světě nemůže pomoct, jen vy sám.
Je to celkem snadná volba. Začít znova a s někým jiným. Jenže se vám může stát, že zjistíte, že s nikým jiným nic dalšího budovat nechcete a pak stojíte na prašné cestě, kde ukazatel míří na dvě strany. Na té vlevo budete strádat a zakopávat o kameny, kde když zaškobrtnete, tak vás nikdo včas nezachytí, nebo se můžete vydat druhou cestou. Méně útrpnou, mnohem snazší, kde cit je pouhým slovem, něčím, co už nepotřebujete znát, ani chtít.