Zavřené oči

„Žít a nefilosofovat je jako mít zavřené oči a nikdy se ani nepokusit je otevřít.“ René Descartes

Řekněte sami. Nebyla by škoda, alespoň se o to nepokusit? Máme-li (skutečně i metaforicky) zavřené oči, nepřicházíme tím o něco, co by mohlo náš život nějakým způsobem obohatit? Samozřejmě, že přicházíme. Přicházíme tím o další rozměr našich životů. O hloubku. Hluboká duše je pro člověka důležitější, než jeho fyzická přítomnost na tomto světě. Protože právě duše činí člověka člověkem. A její hloubka je pro duševní vývoj každé existence nepostradatelná. I loď uvázne na mělčině, není-li voda dosti hluboká. Co když se duševní růst, na své plavbě kolem světa, ocitne na mělčině? Nenarušilo a nepoznamenalo by to snad nezanedbatelným způsobem samotnou podstatu člověka? V životech nás všech se totiž často vyskytuje větší, než malé množství situací a momentů, které se nesmazatelně vryli hluboko do naších duší. Stejně jako tělo člověka, je i jeho duše zranitelná. Jako zákeřná infekce, vniknuvší do rány na těle člověka, způsobí silný emočně vypjatý moment trvalé následky na jeho duši. A duše se hojí zdlouhavě a často velmi bolestivě. Nicméně právě tyto nezhojené rány naše duše prohlubují. Raněná duše začne se ptát po smyslu toho všeho. V domnění, že poznání zmírní její bolest, začíná sama zcela automaticky pozvolna otevírat oči. A až je otevře, pochopí, že i její ošklivé zranění bylo pro ni přínosem. Pakliže v životě člověka má i bolest smysl, musí jej míti cokoliv, co se v jeho hlubinách skrývá. A kdo by nechtěl znát sebe sama? Celým životem nás provází mnoho roztodivných a rozporuplných vnitřních pocitů a nejistot. Poznejme je. Naslouchejme našim duším. Otevřme oči. A hlavně, dejme našim životům smysl. Jestliže jste smysl svého života zatím nenašli, přestože ho usilovně hledáte, buďte v klidu. Třeba podstata vašeho bytí spočívá právě v hledání smyslu..