Vlastní cestou

Byla poustevníkem. Chtěla být poustevníkem. Byla s poustevníkem. Nelíbil se jí poustevnický život. Byla cestovatelkou. Chtěla cestovat. Byla s cestovatelem. Nelíbilo se jí cestování. Byla vším, čím byla. Ale čím je teď? Odstřihla se od tužeb dávno minulých, postavena před výzvu vlastní cesty. Jen tak. Stojí, uprostřed duhy. Duha jakoby spojovala její cestu a cesty ostatních „duhových“ přátel, okolí. Některé cesty nechápala, posmívala se jim, kroutila hlavou nad jejich opovážlivostí či omezeností. Dívala se hlavně okolo sebe a nevěnovala pozornost své vlastní cestě. Unikalo jí co se děje v její realitě. Hledala svoji cestu, a přes všechno hledání neviděla, že stojí před ní. Raději zkoumala cestu druhých. A tak teď stojí na své cestě a ptá se: „Kdo tedy vlastně jsem? Co tedy vlastně chci?“ Rozhlíží se kolem.

Vidí fotoaparát, album vytištěných fotek. O několik kroků dál vidí sešit, polepený všemožnými obrázky a přáními. Santiago, Santoriny, Sardinie, Benátky. Spousta destinací, spousta cílů. Vidí knihu a cestování letadlem. Je tohle snad ona? Kam se vlastně ztratily tyhlety prvotní tužby, které vycházely z jejího srdce? Ony se neztratily, byly tu pořád. Ale ona sledovala cestu druhých a zaplétala se do dramat těch druhých. Zapomněla na sebe. Zapomněla se uvolnit a být.

To prosté bytí, totiž, někomu přijde jako málo. Najednou totiž není nic, za co byste museli bojovat. Když je ve vás pokoj, nepotřebujete bojovat za mír, pochodovat za svobodu, vymýšlet slogany „proti něčemu“… Najednou jste sami v míru. A někdy je to opravdu osamocené bytí. Protože ostatní k míru, třeba, ještě nedošli. Ano, hlásají mír, ale nejsou v míru.

Jste na rozcestí a nevíte kam se dát. Pochybujete o tom, zda to děláte dobře, že je vám tak dobře a ostatním ne. Ale, každý má volbu, každý má to „svoje“, svá rozhodnutí, svůj život.

Ač se to může zdát sebevíc šílené, ale každý má svůj život. Každý si nese na své pouti svůj batůžek plný (pro někoho třeba zbytečností), pro své nositele třeba plný vzácných pokladů, kterých se prostě nemohou vzdát. A je to v pořádku. Je v pořádku, jak žijí ostatní lidé. Nejsme o nic více ani o ni méně než ostatní. Jsme jiní, máme jiné úkoly na cestě. Někdo kráčí skrze klacky a kamení a druhý si dal tu práci, aby je vysbíral. Zbavil se všeho zbytečného, co by mu mohlo ztěžovat kroky na jeho cestě. Někdo se posílil tím, že nesl celou cestu těžkou tornu a je z něj svalovec, kterému nedělá problém toto břímě nést. Je s tím srozuměn a je v pohodě. Proč ne. Všechno jsou to volby, možnosti a rozhodnutí svobodné vůle, kterou má každý z nás. Díky za tuto rozličnost života!

Nikdo, ovšem, nejsme dál nebo blíže. Každý jsme na své pouti. Nemůžeme nést břímě za ostatní, ztěžovali bychom si své vlastní kroky. Nikoho ani nelze přemlouvat, aby ze svého batohu vyskládal vše nepotřebné… protože co my víme, co je pro druhého užitečné? Nevíme vůbec nic. Snažíme se tak moc pomoci, ubíráme svoji energii potřebnou pro naše kroky, a to zcela zbytečně.

Můžeme ukázat – ano, mám takový batoh, má tyhle popruhy a mám v něm tohle, můžeme se pobavit o tom, co je pro druhého třeba důležité a můžeme ho inspirovat k tomu, aby více přemýšlel, o všech těch věcech ve svém batohu. Nemůžeme si ale představovat a očekávat, že se druhý zachová tak, jak jsme se kdysi zachovaly my. Je zapotřebí tolerovat svobodnou vůli a rozhodnutí ostatních. Taky, ale, nemůžeme jeho batoh vzít za něj, ani mu z něj nic ubírat. Protože by to obtěžkalo jen nás samotné.

Někdy si tak říkám, že možná, kdybychom se více starali o ty své vlastní cesty, tak by nás toliko netrápilo to, jak žijí ostatní… Možná bychom se potom toliko neponižovali, neporovnávali s ostatními. Možná, kdybychom zjistili, kolik vlastně máme možností… které jsme nebyly s to vidět, přes všechny ty věci ostatních… tak bychom to, co nás svazuje, zatěžuje, byli schopni pustit a nechat být. Možná bychom zjistili, že máme víc síly, než si myslíme. A že máme okolo sebe více, než jsme doufaly. Že můžeme požádat sebe, svoje tělo, aby spolupracovalo. Můžeme požádat o sílu, naději, vytrvalost. Můžeme se uvolnit, radovat se ze života bez omezení. Možná bychom zjistili, že někam se škatulkovat, znamená zabraňovat si být otevřeni k něčemu „většímu“, „jinačímu“, třeba i zábavnějšímu.

Život má pro nás neskutečně mnoho. My jsme ti, kteří se tolik omezují. Bachař ve vlastním vězení. Nepřemýšlíme o tom, jak bychom mohli ta pouta sundat, ale hledáme někoho, kdo by je sundal, kdo by nám ulehčil, kdo by ten batoh poponesl. Vyhledáváme pomocníky na ostatních cestách, místo, abychom je nacházeli na té naší cestě.

Nedokážeme se dívat nahoru a dolů. Myslíme, že cesta má jen jeden rozměr – dopředu a dozadu. Omezujeme se. A pak jsme oddáleni svým vlastním zdrojům podpory. Čím blíže jsme takto k ostatním, tím více se vzdalujeme od sebe samých.

Každý kráčíme na své cestě. Vedle sebe, každý svým tempem. Povídáme si, sdílíme se navzájem. „Spolujsme“, každý sám za sebe. Jako stromy, zakořeněni a ukotveni v zemi, s korunami tyčícími se k nebi, kterými se navzájem dotýkáme. Prožíváme svoje bytí, společně, ale každý zvlášť ve svobodě sobě vlastní, bez omezení. Je to všechno otázka nitra, a nás samotných, kam daleko si dovolíme zajít, jak moc se otevřeme tomu „životu“ a všemu, co pro nás má.