Čekárna

Zase sedím tady. Hnusná, oprejskaná čekárna na oddělení psychiatrie. Tentokrát tu ale nejsem s mými pověstnými depresemi, nene, dnes jsem tu s maniodepresivní poruchou. Okno bez záclon nebo závěsů. Jen kusy bílé gumy na těsnění, která se přimíchala z okrajů, kde plní svůj účel do prostředků oken jako já do tenhle svět. Na zdi kontakty na léčebny a "místa,kde psychická porucha není porucha", co to je za kravinu? Někde mi budou tleskat, protože jsem magor? Těžko. Koukám dál po místnosti, která má člověka připravit na to mluvení o sobě. Nekonečný mluvení. Jako další mi padnou do oka fotky vystřižené z kalendáře tak z roku 2003 max 2005. Říkám si, že pokud se mi někdy povede dostudovat fotografii stejně skončím takhle. Moje fotky budou na tisících kusů kalendářů bez mého jména. Fotky, co jsou pro někoho výjimečný a tady jsou. Nikdo neví, co mají symbolizovat. Krásná panoramata Tater, amazonských pralesů a dalších nádherných míst, které se fotografovi povedly vyfotit nechutně tuctově.
Všechny tyhle krásné myšlenky dokáže evokovat taková čekárna k psychiatrovi. Možná je to správná taktika. Člověk 20 min po době objednání čeká na takovém místě, je tak neskutečně vydeptaný, že kdyby ležel na hřbitově, cítí se tam jak doma. Přijde na řadu a rozsype se na tom křesle jako malé dítě, je zranitelný a nechá si napsat ty prášky, co to zaženou.
A ty fotky..ikdyž dokážu tu místnost dostat z hlavy, tak ten rozstřižený kalendář mě děsí ve snech. Ano, něco tak banálního. Nalepený na holé, bílé, omlácené zdi lepenkou, která se na koncích odlepuje a v některých rozích ani není. Nemůžu přestat myslet na to, že to je moje jediná vyhlídka. Je to jako by každý obrázek byl člověk. Neoriginální, smutný a zároveň spokojený tam kde je, protože větší vyhlídky pro sebe stejně neměl. A já jen mezi nimi vidím sebe, jak jsem někde nalepená a neodlišuji se. To je moje noční můra. Noční můra o čekárně. Jsem na řadě, jdu se rozsypat jako panenka.