samosebou

Stýská se po časech esteticky dobrých magorů
po časech kdy bylo srdce otevřené těsně na hranici zranitelnosti
lásky bylo hodně, překypovaly jsme láskou jako nadýchaná růžová cukrová vata

Ten pocit.
Že.
Někde v duši.
Máte místo pro někoho jiného.
A to.
Je prázdné.

Nestojí to za řeč. Doba se zrychluje, co je komu potom, že máme určitý potřeby, že je nám smutno a že se nám nedostává pocitu naplnění.

Že----jsme----prázdní.

A zapadlýma očima hledíme na osamělá předměstí, na stále stejné cesty. Stresujeme se z mála, protože nám přece na něčem musí záležet, hnací pohon je potřeba.

Ale---co---něha.

To je to něco, co si dost dobře neuděláme sami. Jak můžeme docílit toho, abychom se šťastně zamilovali.
Spokojeně fungovali bez druhé osoby, která musí VĚŘIT v nás. A naše pocity a naše chmury a naše všechno, co je naše, prostě nás a mít nás rád.

K čemu je to, že věříme sami v sebe, že víme, co chceme, když nás nikdo nevede a když toho nedosáhneme, ani kdybychom se snažili sebevíc.

Věříme v moc měsíce, moc tmy a počítáme hvězdy. Věříme v ranní sychravo a první nádech čerstvýho vzduchu. Věříme v dovolenou a les a orlickou přehradu a v psaní a dokonalou formu dotyku a v zítřejší den, že bude lepší než ten předchozí i když se na to moc netváříme a chtělo by to trošku jenom špetku přidat třeba trochu citu.

Ujel jsi a od té doby jsme plni nevole a osamělosti takové až je nám z toho stydno. A nenacházíme více již k lásce klíč, neb se nám zdají všichni příliš ploší a prostě pitomý, hloupý a nechceme se pro nikoho měnit, jsme příliš dokonalý a nechceme se opustit. Bojíme se vydat prvnímu kolemjdoucímu s kyticí růží a proto jen bezcílně bloumáme a čekáme na to správně kafe.