Praha melancholická

Praha melancholická

 

Když už nevíš, co sám se sebou, když nevíš, k čemu vůbec na světě jsi, jdi ven. Nezůstávej doma, nezůstávej v pokoji, ve svém vězení. I kdybys měl žalem zemřít, nechť je to venku, ať tvá duše může ven, spojí se s čerstvým vzduchem a ne tím zapchlým doma. Vyšel jsem chvilku před půlnocí.

 

Spousta osobností, umělců, učenců i idiotů tvrdí, že Praha je krásná. Normálně není. Je to smetiště, sklad propadnutých duší, překážková dráha, kde musíš přistoupit na pravidla její hry, jinak šlápneš po pár metrech do…. Ale zrnko pravdy na té kráse je. Praha je krásná v noci, v noci, kdy je ti celkem jedno, do čeho šplapeš, kdy se s kolemjdoucími vidíš jen několik sekund, kdy se přesně míjíte. Ano, Praha je krásná, když jí většina není vidět.

 

Hudbu jsem si vybral už ve výtahu – budeme následovat Edith, kterou jsme poslouchali odpoledne, kdy jsme leželi v posteli a chtěli se vším skončit. Ale teď už tato nálada přešla, teď chceme něco, u čeho se můžeme litovat – nikdo jiný to za nás neudělá! Edith na to ovšem není vhodná, ač její zpěv vzbuzuje ty nejniternější pocity, nemůžeš přitom smutnit nad svými problémy. Vzpomeneš si na Edith a uvědomuješ si, že tvůj život je oproti jejímu procházka růžovou zahradou. Zaz. Myslím, že je to vhodné pokračování, i když Vrabčákovi sahá asi někam po kolena. Nasazujeme sluchátka a míříme na Korunní.

 

Je toho hodně, proč toho mám plné zuby – ač jsem jižskoro zapomněl, ona a její zrada jsou stále ve mně. Připočítám náročnou školu a velký tlak okolí a jsem tam. Zaz hraje, zpívá a do toho všeho se spouští jemný deštík. Není to slejvák, ale ani mrholení. Dá se tím jít nějakou chvíli, než budeš promočen. Jdu.

 

Tramvajová zastávka. Už je po půlnoci? Ne, ještě jezdí malá čísla. Líbající se pár, Vietnamci. Popravě se mi tyhle projevy na veřejnosti nepáčí, ale dnes to uvítám, dostává mě to do větší deprese. Zastávky jsou obecně takovým kouzelným místem, obzvlášť v noci. Vždycky tam potkáš líbající se dvojici, vždy tam bude podnapilec, který se snaží tvářit nepodnapile a zůstat stát, dokud nepřijede tram. Vždycky tam najdeš pěkně oblečenou slečnu a někoho kolem padesátky, jak až do příjezdu tramvaje podrobně studuje ve všemožných polohách jízdní řád. A pak je tam samozřejmě jeden naprosto „normální“, což jsi obvykle ty. Ale dnes ne, jste krásná skupinka, ale musíte si počkat na někoho jiného, já jdu dnes pěšky. Tramvaj nepřijede dřív, než několik minut poté, kdy dorazí ten poslední, ten normální, z té skupinky. Ještě si tu chvilku počkáte, jen vy dva dejte pozor, ať se neudusíte!

 

Přede mnou jsou už vidět věže Náměstí Míru, ale vlevo - park! Skvěle, procházet v Praze v noci parkem mi vždy přijde nesmírně dobrodružné. Za klasických okolností bych ho obcházel několika bloky kolem, dnes je mi vcelku jedno, jestli tam na mě vyskočí nějaký šílenec, co bude roztahovat kabát, nebo klasický lupič. Nic. Jen skupinka co opodál na lavičce klábosí (možná i popíjí) a jeden z nich hází psovi klacek. Skupina lidí, sociálnost, na to dnes nemám. Lžu si takhle sám sobě, kdybych potkal někoho známého, skočil bych mu kolem krku a nenechal ho odejít, jen ať je někdo se mnou. Ale to by bylo moc štěstí.

 

Zaz hraje krásnou píseň, jen zpěv s klavírem, který miluji. „Dans ma rue“ se jmenuje, pusťte si ji hned. Francouzština je krásná a pro mě je to skvělý jazyk v takovýchto náladách - nerozumím jí ani slovo. Ale dává to výhodu, hudbu neposlouchám mozkem ale, ač to bude znít strašně pateticky, srdcem. Možná zpívá jen o tom, jak šla do krámu, zdražili máslo a chleba byl už tvrdej. Ale mé srdce, nebo duše, jak to nazvu je celkem jedno, si zpívá něco ve smyslu „procházíš sám, kolem svět ubíhá, lidé se plahočí zbytečnými životy svými, ty jdeš a kráčíš v mírném dešti a nevidíš, jak zbytečný je život tvůj.“ Netřeba pláče, kapky stékající po brýlích ti zamlží zrak natolik dokonale, že bys to sám svými „lacrimae“ nedokázal. Nedokážeš pořádně nic.

 

Park bratří Čapků, tak tudy jsem šel poprvé. Docela zajímavý je pohled z tohoto kopce na jih, Nusle, Vyšehrad, a takovýtyčtvrti. Mraveniště. Nic víc, žádný smysl, jen přežívat.

 

Zahýbám vpravo do boční ulice, napojuje se tu další parčík. Zvláštní, připadá mi to povědomé. O kousek dál vidím dole Ruskou. No jistě! Jistě… Za jednu zkoušku mi koupila voucher na burger v jedné zdejší restauraci, kde to jen.. a, tady. Nechtěl jsem na ni dnes myslet. Trápila mě víc škola a povinnosti, nechtěl jsem si přidělávat starosti ještě s ní. Ano, burger byl ucházející, byla tam skvělá majitelka/výčepní. Bavili jsme se s ní, bavili jsme se spolu, bavili jsme se. Bylo to překrásné odpoledne. Proč jen člověk nedokáže zapomenout…. Pak jsme sem jednou vzali i její rodiče, když přijeli na návštěvu. Chtěli ochutnat cider, tady mají točený, to se tehdy shánělo celkem blbě. A jako obvykle, když jsme tu byli, tak ho neměli a měli jsme lahvový, ještě ke všemu s příchutí višně. Ale co, to už je jedno. Její rodiče byli skvělí, trochu „jednodušší“, viděli v miloušovi (schválně s malým písmenem) spasitele a v Nově jediný zdroj pravdy, ale jinak skvělí. V tomhle naštěstí nebyla po nich. Bere je teď někam i s ním?

 

Tak už vím, za rohem je Mírák. Zastávka Jana Masaryka, klasická skupina šesti lidí a hele – už jede tramvaj. Pane! Toho jsem si nikdy nevšiml! Když se blížím k Míráku z tohoto směru v noci, je vidět nasvícený hrad. Jen Vít, ale je to krása. Přes slzící brýle dokonalý pohled. Objedu Mírák krajem a napojím se na Vinohradskou. V půlce cesty jsem se otočil, když už jsem tu, podívám se na kostel. Na zastávce zase dvojice, nějaký čahoun ke mně stál zády. Zase párek, to nechceš… Skončili výměnu „salivae“ a.. dva chalani. No… to taky nechceš.

 

A konečně kostel. Krásný. Krásný. Nasvícený (škoda, že bílým a ne žlutým světlem). Jednoduchost, která se snaží přiblížit gotice. Čtu zrovna svoji oblíbenou knihu, představuji si tak, že jsem Adso, který hledí na portál a jeho duše a mysl jsou naplněny zobrazením antikrista. Ten tu není, jen dva chrliče, nějací dva svatí ale nad tím. Tvář starce vystupující z tympanonu, rozpřahující ruce. Stojím tu asi pět minut, vnímám požitky. Zavírám oči, a přesto cítím, jak do mě vjemy proudí. Tady jsme si všichni rovni. Církevníci by řekli, že tady jsme si všichni rovni. Tady před Bohem má každý stejnou váhu. Skloňme se. Skloním hlavu, ale před prací lidí, kteří toto postavili. Nekamenujte mě, vím, že ten kostel je kýč podle Ackermanna, ale v tomto rozpoložení je to opravdu zážitek.

 

Už jsem krásně promočený, napojím se na Vinohradskou a jdu domů. Procházím ještě parkem před Jiřákem a zase vidím další příklad ubohosti, nebo jak to nazvat. Na lavičce sedí žena, která si vysloveně marně snaží nazout nějaké lodičky. Je jí málo, o trochu víc než mně, ale vypadá děsně. Zapáchá několik metrů daleko, popravdě dřív, než jsem ji viděl, jsem ji cítil. Je mi líto těchto lidí. Oni by zase řekli, že mají věřit v Otcovu pomoc. Ale ten jim stejně nepomůže, nikdo jí už nepomůže. Jen ta postava v černém, která si ji z jiného místa v parku zálibně prohlíží.

 

Čas jít domů, čas napsat malý a špatný odlesk mého přemítání za poslední hodinu, čas spát a zítra se postavit životu a udělat něco pro společnost a sebe. Nežít zbytečně. Žít pro něco, pro někoho. Co když tu ovšem ten někdo již byl? Vale.