Člověk - tvor dokonalý

Jsme celkem nebo částí? Jsem výsledkem interakce duše a těla? Nebo jsem ta pouhá stavba z masa, krve a kostí? Či dokonce jen to mlhovité prázdno, ten abstraktní pojem – DUŠE? Zvedněte prst, dotkněte se místa, ukažte, kde jste vy. Ruka, ústa, hruď nebo vnitřní hlas? Co z toho je vaše? O čem dokážete říci, tohle jsem já a tohle je můj čin?

Uvedu jednoduchý příklad. Je neděle, den odpočinku a pohody. Přestože si již týden slibuji, že tentokrát svou dietu udržím, mámina meruňková buchta nezůstane bez povšimnutí. Jeden kousek, dva. Zaplním se cukry a můžu znovu hanit své nohy, boky, paže. Kdy tolik narostly? Copak si to můžou dovolit? Jak já je nenávidím!

Malichernost? Právě došlo k rozkolu. Copak jsme veřejným prostorem? Jak rychle a snadno právě naše vůle ubytovala nepřítele do prostoru, který měl být náš, kterým jsme měli být my? Kde je tedy hranice nás lemující?

Hledáme odpovědi nebo se přímo kompenzujeme jménem, dílem a kdoví čím jiným. Je to ale správný směr? Jsme skutečně organismem, jenž si podřizuje okolí? Co když je to mylná domněnka? Co když to, čím skutečně jsme je představa, pocit a vzpomínka, kterou zanecháváme v druhých? Pro každého jsme tedy jiní, originální. Jenomže takoví my skutečně jsme, na nikoho nepůsobíme bez odchylky stejně.