Radost z nesmrtelnosti.
Věřím v nesmrtelnost sebe jako duchovní bytosti. Už jako dítě jsem měl pocit, že jsem odněkud přišel, že jsem před narozením někde žil. Nikdo mi to moc nevěřil a já jsem o tom přestal přemýšlet. Jen se pamatuji, že ještě v předškolním věku jsem měl zneklidňující pocit, že smrtí možná všechno nekončí a jestli naopak tím nezačíná něco nekonečného a možná i hrozného. Ale pustil jsem to z hlavy.
Uplynulo 30 let a jeden kamarád začal hovořit o minulých životech a já jsem si vzpomněl na ty pocity v dětství. Ale žil jsem v přítomnosti a moje minulé životy mě nijak mnoho nezajímaly. O něco později jsem náhodou na ulici uviděl plakát s nápisem Dianetika – Minulé životy a šel jsem na tuto přednášku. Poslechl jsem si ji a řekl jsem si, že je to tak. Věřím tedy, že jsem v podstatě nesmrtelná duchovní bytost, že jsem žil už mnoho životů v různých tělech a že ani smrtí mého současného těla moje duchovní existence neskončí.
O pár let později jsem kolem půlnoci ležel v posteli a zoufale jsem nemohl usnout. Náhle mě napadlo, že je to hrůza, že tak, jak nemohu usnout, tak vlastně, já nesmrtelný, nebudu moci ani umřít, prostě že nebudu moci skončit. Uvědomil jsem si, že vlastně jaksi automaticky kalkuluji s tím, že někdy dojdu k věčnému spánku a budu mít od všeho pokoj.
Přiznám se, že mě to dost vyděsilo a přemýšlel jsem, co s touto hrůznou představou. Napadlo mě podívat se na to z té lepší stránky, vzít tu svou nesmrtelnost jako něco pozitivního, něco radostného. Ta změna úhlu pohledu krásně zafungovala – krásný pocit. Tolik času přede mnou! Celá věčnost. Delší než všechno, co si umím představit. Nekonečná spousta času. Delší než dva roky prázdnin . ...
Když mi někdy život připadá neúnosně těžký a mám tak trochu pocit, že snad něco ani nepřežiji, a trochu se nad to povznesu, vím, že to přežiji. Možná to nepřežije moje tělo, ale Já přežiji.
To je celá úvaha. O úvaze.
Ať se vám daří!
Tomas